Kdo má uši, slyš.

11. Cesta do hlubin študákovy duše - 10. kapitola - Zamyšlení nad Stvořitelem

29. 4. 2014 10:12

 Prosím, čtěte také:

Úvod

1. kapitola - Zvuk, vlny a vibrace

2. kapitola - Pohled přes supermikroskop

3. kapitola - Morseova abeceda akce a odpočinku

4. kapitola - Experiment s časem

5. kapitola - Kvantita a kvalita vědomí

6. kapitola - Relativní reality

7. kapitola - Podobenství o bicyklu

8. kapitola - Model vesmíru

9. kapitola - Jak na to - Intuitivní znalosti

 

10. kapitola - Zamyšlení nad Stvořitelem

 

Ve 2. kapitole jsme se na hmotu dívali skrze velký mikroskop. Čím více jsme se dívali, čím více jsme zvětšovali, tím méně jsme toho našli. Skončili jsme s prázdným energickým polem, kterým prostupuje pulzace. Dokonce i ta „nejpevnější“ hmota, ta, která ji poskytuje většinu objemu – jádro atomu, které se zprvu jevilo jako pevné zrnko hmoty – se už na druhý pohled rozplynulo do víru pulzujících polí. Takže jsme zjistili, že prázdnota je společným jmenovatelem všech věcí – jeho základní substancí, abychom tak řekli. My, lidé, si myslíme, že jsme stvořeni z „pevné hmoty.“ Nicméně, nyní už víme, že jsme jen křížovým vzorem vln, které se mění v průběhu času. Nebo jinými slovy, jsme čtyř-prostorovým hologramem. Základem pro hologram je prázdnota, která prostupuje a spojuje všechno stvoření. O tomto prázdnu jsme již slyšeli – to byl způsob, jakým jsme popsali absolutno.

Při pohledu na pulzující energická pole, se musíme zeptat: Co by se stalo, kdybychom mohli zpomalit tato pulzující energická pole nebo je dokonce úplně zastavit? Odpověď je, že bychom se dostali zpátky do naší prázdnoty neboli do absolutna. Je to jakoby vítr, který zvedl vlny na povrchu moře absolutna, přestal vát; nastane klid a povrch moře je znovu hladký. Není zde žádný pohyb, takže také žádný čas ani hmota. Je zde jen absolutno, nerušené. (Pamatujte, že toto absolutno je čisté vědomí spolu s inteligencí, jak jsme již zmiňovali v 5. kapitole.)

Nyní vidíme, že abychom mohli znovu nastolit projev stvoření, musíme být schopni nějak zatřepat nebo rozechvět povrch absolutna. To není jednoduchý úkol a ani bychom nevěděli, jak začít. Ale to je samozřejmě to, od čeho jsou tu Stvořitelé.

Možná si vzpomínáte, že vlny na povrchu moře absolutna (Obr. 33A) jsou tak malé a mají tak vysokou frekvenci, že se stávájí neviditelnými. Absolutno je jak stav klidu a zároveň také obrovská potenciální energie. Stejně tak jsme viděli, že když se nekonečná rychlost dostala do stavu klidu, tak zrození hmoty nastává současně a na stejném místě jako její smrt. Stvoření a zničení jsou souběžné. Degenerace s sebou ve svém jádru nese obnovení. Víme, že konec času je jeho začátek. Zkrátka, zjišťujeme, že v přírodě je jistý stupeň, ve kterém se smíří a spojí všechny extrémy. Právě v tomto stupni se černá pojí s bílou, dobro se zlem do „jsoucna“. Tohle je také místo, kde spočívá dokonalá pravda. Pravda není ani černá ani bílá; je obojí. Protikladné páry z nižších stupňů se pojí s těmi z těch nejvyšších stupňů.

Máme tendenci vidět Přírodu skrze malou škvíru z úzkého úhlu; jiní ji vidí z jiných úhlů a popisují ji jiným jazykem. Zní to jinak, ale není to jiné. Vesmír je tak bohatý ve své rozmanitosti, že skoro všechno, co o něm kdo řekne, je správně, za předpokladu, že má někdo dostatečný náhled.

Už jsme si zkusili navrhnout duši Přírody; pojďme se nyní podívat, jestli můžeme sledovat akce Stvořitele vesmíru. Zatímco pracuje, zkusíme se Mu podívat přes rameno. Scénář by byl asi následovný: v ohromné, bezmezné, nekonečné, temné prázdnotě se něco pohne. Dost velké množství prázdnoty se rozhodlo pohnout a stanovuje si své hranice. Toto obrovské vědomí/inteligence se odděluje od kontinua, takže se může projevovat. Takže se stalo individuální bytostí. Obsahuje obrovské množství energie, protože stav absolutna je stav nejvyšší potenciální energie. Je to stav klidu kyvadla.

Nyní se musí Stvořitel usadit a začít sestavovat plány toho, co dělat se Svou nemovitostí, což je Jeho tělo. Sedí ve Svém kosmickém křesle a rozjímá. Uvědomuje si, že může vytvořit vědomí rovné se Svým vlastním ve všech směrech, nikdy nemusí poznat, kým vlastně je. Takže se rozhodne o pravidlech hry, tzn. zákonech Přírody, jak je známe; stvoří zákony evoluce. Evoluce zlepšuje vědomí do bodu, ve kterém se On zjeví ve všech vlastnostech. Začne s hmotou nízkého vědomí, učiní ji ještě komplexnější a bude se dívat na vývoj první inteligence, která o sobě dokáže přemýšlet. To by odráželo jednu z Jeho základních vlastností a bylo by to odrazovým můstkem pro Jeho vývoj. Nezapomeňme, že tyto procesy se dějí uvnitř Jeho, v Jeho subjektivním čase.

Bude muset stvořit nejrůznější tvory, nejrůznější situace a nejrůznější události, aby jimi Jeho stvořeni mohli všemi různými způsoby projít a spolupracovat tak ve všech možných způsobech. Když všechna Jeho různá stvoření projde všemi možnými situacemi a spolupracuje ve všech možných směrech, pak pozná, čeho všeho je schopen; poté sám Sebe pozná.

Využívá duality dobra a zla jako katalyzátor, aby urychlil interakce: Dobro jsou znalosti Jeho zákonů; a zlo je ignorance Jeho dokonalých zákonů. Jinými slovy, to, co je v harmonii s Jeho zákony a pomáhá procesu evoluce je „dobré“, zatímco to, co jej zpomaluje, je „zlé.“ Nicméně v zájmu evoluce zvládá využívat obojí. Jejich nepřetržitá spolupráce urychluje vlastní proces evoluce.

Čím vyvinutější svtoření, tím svobodnější vůle je do jeho systému vložena, takže se nakonec mohou sami stát stvořiteli. Zatímco jednoduší stvoření jdou skrze matrix přítomných událostí, ta vyvinutější si mohou vybrat z množství různých cest. Ale když už si ji jednou vyberou, pak každá cesta má svůj předem určený výsledek, takže zapadá do celkového matrixu událostí, zatímco stále povoluje mnoho variací.

Matrix událostí si můžeme představit jako pole vzorů různých tvarů v časoprostoru. Jsou vryté v časoprostoru v určitém pořadí, které nejlépe vyhovuje evoluci vědomí. Tato pole buď podněcují, vyvažují nebo snižují určité tendence v našich duších. Když se tak stane, na své cestě skrze roztahující se trysku, projde Země přes matrix událostí vyvolávající napětí, což způsobí, že určitá část lidstva – v ten okamžik ta nejvnímavější – se znervózní a může nastat válka. Pokud bude matrix událostí to, co způsobí uklidnění, pak nastane období míru. Pokud má matrix událostí války prodloužený tvar, „párek“ (obr. 50), pak když jej naše planeta přetne poprvé, můžeme mít válku s holemi, zatímco příště můžeme bojovat s mušketami a napotřetí už to můžou být atomové bomby. Událost je stejná; jen se změnila technologie. Příčiny, které za válkou stojí, jsou stále ty samé: nenasytnost bohatství a půdy; nenávist; netolerance atd.

„Párek“ událostí bude mít podněcující frekvece, aby tyto emoce přivodila a když budou stimulovány naším endokrinním systémem, pak tyto události budou mít tentdenci nastat. Pamatujete si, jak úplněk způsobil emočně nevyrovnaným lidem působit zločin? Tohle je podobný efekt, jen ve větším měřítku. Dlouhý párek událostí může být důvodem, proč se říká „Historie se opakuje.“

Stvořitel zpočátku pozoruje s pobavenou nezaujatostí, jak jeho stvoření procházejí událostmi jako proud živé hmoty. Na určitém stupni vývoje se však objeví entity vědomí, které zaujmou jeho pozornost. Budou to jedinci, kteří přemýšlejí nejen o sobě, ale také o Stvořiteli. Jedinec, který dosáhne evoluční úrovně, na níž si uvědomí svou vlastní povahu a pochopí, že je součástí Stvořitele, dosáhne seberealizace. Celý plán stvoření mu začne být jasný a od té chvíle bude pozorovat své jednání v rámci tohoto plánu, aniž se bude se svým jednáním ztotožňovat. Takového jedince Stvořitel ocení a řekne mu: "Dělej tohle..." Zpočátku to budou jen malé úkoly, ale posléze začne takováto entita vědomí řídit vývoj ostatních vědomých entit; jinými slovy stane se koordinátorem a nakonec nižším bohem. Časem bude vysoké úrovně dosahovat stále více vědomých bytostí a Stvořitel bude mít stále více pomocníků. Těmito pomocníky mohou být přírodní duchové, andělé, lidé a ostatní bytosti. Stvořitel však dosáhne cíle teprve tehdy, až se z nespočetného množství jeho stvoření zrodí vědomí, které se může stát jeho dvojníkem. Jakmile se Stvořitel zdvojí, pozná sám sebe, neboť se i mu podařilo vytvořit vědomí, které je tak velké jako on sám. Zavře tedy svůj krám, absorbuje do sebe veškeré své viditelné dílo a vrátí se do prázdnoty.

Až do této chvíle jsme se snažili uhádnout Stvořitelovy myšlenky při plánování organizování vesmíru v jeho subjektivním časoprostoru. Musíme zdůraznit, že události, které jsme dosud popisovali, se ještě nestaly v objektivním časoprostoru; jinými slovy to byly jen Stvořitelovy myšlenky, které se ještě nerealizovaly. Ze čtvrté kapitoly si možná pamatujete, že vědomí dosahuje nejvyšší úrovně, když se úhel X rovná 90 stupňům, to jest, když subjektivní čas překrývá objektivní prostor. To znamená, že subjektivní čas je nekonečně dlouhý a vědomí v tomto stavu naplňuje veškerý prostor, to jest je všudypřítomné. Z deváté kapitoly víme, že v tomto stavu je vědomá bytost také vševědoucí. Tohle je stav, v němž Stvořitel je vesmírem a zároveň jej vymýšlí.

Jak už jsme řekl, jakmile se Stvořitel rozhodne jednat, začne tím, že definuje své hranice - své pozemky, tak říkajíc. udělá to prostřednictvím světla, kterým obklopí své tělo. Není to obyčejné světlo, ale zvláštní úroveň energie, která slouží jako kontejner našeho viditelného časoprostoru. Vejcovitý tvar jeho těla připomíná vejce nebo semeno a jeho velikost je samozřejmě velikost vesmíru.

To všechno se děje v subjektivním čase a v subjektivním prostoru Stvořitele, protože on je bytost na nejvyšší možné úrovni vědomí. Jeho subjektivní čas je tudíž velmi dlouhý. Stvořitel má vlastně nekonečný čas, aby uskutečnil všechno, o čem tu hovoříme. Ale nám obyčejným smrtelníkům, kteří bychom jeho činnost pozorovali z dálky, by se všechno jevilo, jako by se to stalo náhle, neboť většinu svého času trávíme v objektivním časoprostoru. Proto zatímco Stvoitel nemusí spěchat s vymýšlením a konstruováním vesmíru, nám by to připadalo tak rychlé jako "velký třesk". Najednou by tu bylo celé dílo. Abychom však objektivně zjistili, co tu je, musíme všechno začít zkoumat postupně, a přitom se zaplést do známého vesmíru časového nebo prostorového charakteru, v němž se všechno děje ve víceméně pravidelném sledu.

Nyní se vraťme a pozorujme Stvořitele, jak tvoří ve svém subjektivním časoprostoru. Viděli jsme ho, jak vymezil své hranice obalem světla. Jeho energie uvnitř obalu je zpočátku rozptýlená. Pak se začne polarizovat; dojde k prostorovému oddělení pozitivní a negativní energie (obr. 51). Této energii budeme říkat "prahmota", což je předchůdce naší hmoty. Máme tedy pozitivní a negativní prahmotu.

Řekněme, že pozitivní energie se nahromadila v horní části vejce a negativní v jeho dolní části. Tímto způsobem vzniká relativní aspekt absolutní reality. Nyní je rozdíl mezi vnitřkem a vnějškem světelného obalu a rozdíl v potenciálu mezi oběma konci vejce. Vznikla dualita tam, kde předtím žádná nebyla.

 

OKAMŽIK UVĚDOMĚNÍ

Energie na protilehlých pólech vejce se zatím zvyšuje. Celé vejce se chvěje v důsledku ohromného hromadění potenciální energie, a najednou - prásk! ohromná jiskra přeskočí jako blesk prázdnotou uvnitř obalu světla. Následuje ohlušující zahřmění - první "zvuk" - a došlo k prvnímu oplodnění (obr. 52A). Tento výboj uvede do pohybu rezervoár negativně nabité prahmoty, která stoupá ve velkém proudu přitahována opačným pólem (obr. 52B). Na vrcholu vejce se rozdělí a podél stěn obalu se vrací zpátky na dno. Střední proud stále proudí asi do poloviny vejce (obr. 52C). Tady se jeho energie vyčerpá a proud padá zpátky na dno vejce, až na malou částici hmoty, která se oddělí a vznáší se mezi oběla póly (obr. 52D)*. Proudění prahmoty připravilo prvotní prostor pro objevení nám známé hmoty. Proudění prahmoty vymezilo hranice, v nichž bude uzavřen náš časoprostor. Zvuk ohlušujícího zahřmění stále rezonuje uvnitř obalu.

 (Názornější video např. zde: http://www.youtube.com/watch?v=pPhfA9N2uMg - asi od 1:20min)

Tohle je okamžik uvědomění. Stvořitel dlouho rozjímal a přemýšlel a nyní konečně a náhle uzřel celý svůj plán do posledního detailu a v jediném záblesku tvůrčího poznání realizoval potenciální formy celého stvoření. Hromový zvuk, který obsahuje všechny možné frekvence, nepřetržitě rezonuje uvnitř obalu a vytváří nekonečné množství interferenčních obrazců potenciálních bytostí a matrixem událostí. Tento zvuk předobrazuje všechno, čím si Stvořitel přál být. A nyní, když mu byla připravena forma, objeví se viditelný časoprostorový, hmotný i nehmotný, relativní vesmír. Hmota postupně naplní formy vytvořené interferenčním obrazcem v prvotním prostoru. Tyto formy a matrix událostí Stvořitel do posledního detailu viděl ve svých představách, od počátku času až do konce času, to jest od jejich vzniku v bílé díře až po jejich zánik v černé díře.

Středem jeho pozornosti se nyní stala kapka, která se vznáší uprostřed obalu. Chování kapky (černá a bílá díra) zrcadlí dřívější proudění prahmoty. Kapka se stává zdrojem, jenž produkuje proudící hmotu ve formě záření, která naplní matrix událostí - neboli interferenční obrazce připravené rezonujícím zvukem.

Kapka je jádrem nebo vejcem. Obsahuje ve zhuštěné formě všechny informace o vesmíru, podovně jako semeno obsahuje všechny informace o stromu. Zbytek vejcovité struktury zrcadlí tytéž informace ve viditelné, "rozvinuté" formě - to je skutečný strom. Opět tu máme dva zdánlivé protiklady, semeno a strom, oba obsahující stejné informace v různých formách. Potenciální forma představuje absolutní realitu, zatímco viditelná, "rozvinutá" forma zrcadlí relativní reality neboli realitu absolutní v akci.

Nyní víme, že smyslem evoluce je vytvářet vědomí stále vyššího a vyššího řádu. Vesmír je vyučující a učící se stroj. Jeho cílem je poznat sám sebe. Znalosti jsou ve vesmíru volně dostupné jako všechny ostatní přírodní zroje. Jsou dostupné  pro každého, kdo se pokusí je získat. Můžeme se vrtat v našem "objektivním" časoprostoru, nebo se vydat intuitivní cestou časoprostoru subjektivního. Obě cesty jsou potřebné.

Jelikož bytosti ve všech galaxiích procházejí matrixem událostí v tomto nesmírném hologramu nazývaném vesmír, neměli bychom zapomínat, že každá část hologramu obsahuje všechny informace o celkovém plánu vesmíru. Jinými slovy "znalosti jsou strukturalizované ve vědomí".

Příroda nám zde opět napovídá: "Zkoumejte mikrorealitu a najdete makrorealitu, která se v ní odráží." Budeme-li podrobně studovat sami sebe, můžeme odhalit celkový plán vesmíru, který se v nás zrcadlí.

Bystrému čtenáři není třeba opakovat, že vejce semena obsahují základní plán vesmíru. Energie proudí středem vejce podél jeho dlouhé osy, obrací se, proudí zpět a utváří vnější pole energie.

Je však možné, že vejce vesmíru je semenem vyprodukovaným mnohem větším systémem, v němž je vejce našeho vesmíru jen nepatrnou buňkou mezi mnoha dalšími buňkami, a větší systém je opět jen jednou z buněk ještě většího systému, a tento ještě větší systém je opět jen nepatrnou částí ještě většího systému, a ...

 

SHRNUTÍ

Naše objektivní realita se skládá z prázdnoty prostoupené pulzujícími silovými poli. Zastavíme-li pulzování těchto polí, dostaneme zpět absolutní realitu.

V absolutní realitě se všechny protiklady smiřují a splývají. Absolutní realita je úroveň, na které funguje Stvořitel.

Stvořitel plánuje svůj vesmír. Určuje pravidla hry neboli přírodní zákony.

Jeho cílem je rozvinutí vědomí. K urychlení této evoluce užívá protikladných sil dobra a zla.

Matrix událostí je silová pole uvnitř věsmíru, která působí na naše endokrinní žlázy předurčeným způsobem, takže lze očekávat, že nejcitlivější část lidstva se bude chovat určitým způsobem.

Když bytost vědomí pochopí, že je součástí Stvořitele, Stvořitel jí uloží určité úkoly. Nakonec se taková bytost stane jeho spolustvoitelem.

Stvoření vesmíru začíná oddělením určité části prázdnoty, která je ohraničená světlem, jež vytváří vejcovitý obal. Potom se prahmota uvnitř obalu začne polarizovat. Mezi póly vejce dojde k výboji, který uvede prahmotu do pohybu.

Jádro černé a bílé díry uprostřed vejce je zdrojem veškeré hmoty ve vesmíru.

Je možné, že celý náš vesmír je jen nepatrnou buňkou uvnitř mnohem větší struktury.

 

-------------------------------------------------

 * Oddělení kapiček z trysky tekutiny je u tekutin velmi častý jev. Když pod podmínkami znázorněnými na obr. 52A uplatníme vysoké elektrické napětí a takutina v nádobě bude nevodivá, pak můžeme s vysokou pravděpodobností očekávat podobné chování znázoněné na obr. 52B, C a D.

 

 

Příště:

Epilog;

Dodatek - Stres a tělo

Zobrazeno 1874×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz