9. Cesta do hlubin študákovy duše - 8. kapitola - Model vesmíru

Prosím, čtěte také:

Úvod

1. Kapitola - Zvuk, vlny a vibrace

2. Kapitola - Pohled přes super-mikroskop

3. Kapitola - Morseova abeceda akce a odpočinku

4. Kapitola - Experiment s časem

5. Kapitola - Kvantita a kvalita vědomí

6. Kapitola - Relativní reality

7. Kapitola - Podobenství o bicyklu

 

 

8. Kapitola - Model vesmíru

Dospěli jsme do bodu, kdy už můžeme skládat dohromady všechny zmíněné myšlenky do pevného rámce „modelu vesmíru.“ Musíme ukázat, jak je v našem vesmíru možná okamžitá komunikace; musíme ukázat, že všechny znalosti jsou tady k mání; musíme ukázat, jak všechny různé stupně vědomí zapadají do našeho navrhovaného modelu vesmíru, a v neposlední řadě bychom měli být schopni ukázat, že spolu s naším fyzickým vesmírem, můžeme najít struktury, které s naším modelem korespondují a které by odůvodnily pravidlo, které jsme zmínili dříve – „jak nahoře, stejně tak i dole.“ Jinými slovy, měli bychom být schopni někde v našem viditelném vesmíru vidět fyzickou strukturu, která by byla miniaturním modelem velkého vesmíru, jak zde předpokládáme.

Nejprve se podívejme na model vesmíru z pohledu nynější vědecké společnosti. Je to ten známý astrofyzický model „velkého třesku“ vesmíru od Friedmana a Gamowa.

Velký třesk

Takhle to funguje: před nějakým časem, hodně dávno, byla všechna hmota ve vesmíru umístěna v jedné, velmi horké kouli, která měla obrovskou hustotu. Bylo to tak trochu vesmírné vajíčko, které obsahovalo všechen prostor a hmotu. Neexistovalo nic, kromě této pravěké ohnivé koule. Pak toto vejce najednou ucítilo touhu se roztáhnout nebo vybouchnout, a tak to udělalo. Tento výbuch, „velký třesk“, měl být všude soustředný a jednotný, což znamená, že se hmota spolu s prostorem začala roztahovat stejně ve všech směrech.

 

 

Zprvu byla hmota v podobě vysoké teploty, vysoké frekvenční radiace a – jak se roztahovala, tak se nakonec zchladila do bodu, kdy se začaly objevovat větší stálé složky hmoty. Tohle byly první elementární částice naší známé pevné hmoty: neutrony, elektrony a protony. Později se z této směsi horkých pravěkých částic utvářely jednoduché složky. Byly stvořeny atomy vodíku a hélia. Ty vytvořily velké mraky, nebo mlhoviny, které se začaly odštěpovat do menších částí. Ty se pro změnu začaly zhušťovat, díky jejich vlastní gravitační síle, takže vytvořily základ pro vyvíjející se galaxie. Mraky hmoty, které jsou uvnitř těchto mlhovin, budou více a více pevnější, což způsobí nárůst teploty v jejich středech.

První prahvězda se objevila ve formě kapek zářícího vodíkového plynu. Časem uvnitř jejich jader dosáhla teplota velmi vysoko. Tyto teploty stoupaly, až bylo nakonec dosaženo nukleární reakce. Nuklární reakce pak vytvořila ještě více tepla a světla; takže se zrodily první nebeská tělesa, podobné našemu slunci. V jádrech těchto sluncí se vařily těžší složky a nakonec tam také byly sloučeny různé složky, které tvoří naše dnešní fyzická těla. Měli bychom být pyšní na to, že víme, že složky, které tvoří naše těla, byly stvořeny uvnitř obrovských radiačních hvězd.

Další stránka teorie velkého třesku je předpoklad, že od doby velkého třesku se všechna hmota rozložila jako na povrchu věčně se rozpínajícího balónu. * Tento povrch roste a tak všechny ostrovy hmoty, které nazýváme galaxiemi, se od té doby od sebe oddalují. Vidíme to dnes, když se podíváme na vzdálené galaxie. Všechny vzdálené galaxie, které vidíme skrze naše teleskopy, se oddalují od galaxie Mléčné dráhy a ostatních.

Znamená to, že objem našeho vesmíru se neustále zvětšuje a proto jej nazýváme „roztahujícím se vesmírem“. Ať už se tento roztahující se vesmír nakonec sám stáhne zpátky, začne se hroutit a skončí tak, jak byl předtím – jednou věcí, zářící, horkou koulí – tady se vědci ještě neshodli.

Přirozeně by myšlenka takového pulzujícího vesmíru byla esteticky přijatelnější, než jakýsi jednorázový vesmír. Všechny vesmírné procesy se zdají být cyklické a bylo by velmi nepravděpodobné, kdyby ten největší z procesů takový nebyl. Menší proces odráží ten větší – to je přinejmenším naše přesvědčení.

Souvislý vesmír velkého třesku

Jeden ze zřejmých výsledků soustředného a jednotného velkého třesku, jak jsme ho popsali, by byla stejnorodost (homogenita) a izotropie*2) rozšiřujícího se vesmíru. Některé měření, zdá se, ukazuje trochu anizotropie nebo nerovnosti, která se v tomto roztahujícím se vesmíru vytvořila. To je pravděpodobně díky šíření kvasarů (kvasistelární objekty).

Kvasary jsou velmi vzdálené a neobvyklé galaxie. Jsou kompaktní a vypadají jako hvězdy, vyzařují ohromné množství energie v radiačních vlnách a viditelném světle. Ještě nemáme dostatečné vysvětlení, jak kvasary mohou vydávat tak velké množství energie. (Vydávají asi tisíckát více energie než obyčejná galaxie a také se jinak chová.) Jejich zářivost je velmi kolísavá, mění se během pár dní a obecně to jsou neposlušné a tajemné „objekty“.

Když se k nám někdy takový kvasar nakloní ve správném úhlu, v jeho podobizně můžeme vidět neobvyklé rysy (Fotografie kvasaru 3C273. Ilustrace 1.): zářivá tryska hmoty, která je vypouštěna ze svého středu (Obr. 37). To je nepochybně paprsek hmoty vypuštěný ze středu kvasarů, kvůli tlaku vzniklému uvnitř. Co zde vidíme je výbuch jiného druhu, než byl velký třesk. Je to kontrolovaný, nesoustředěný výbuch. Pojďme si představit, co se tady děje.

Obr. 37                                                   Ilustrace 1

Předpokládejme, že máme kouli z velmi horké husté hmoty, která pluje prostorem. Stojí za to zmínit, že díky energické radiaci ze svého povrchu bude tato koule na vnějším povrchu chladnější, než ve středu a tím pádem i „viskóznější“. Budeme předpokládat, že tlak uvnitř této koule poroste, až nakonec vybouchne. Šance jsou takové, že povrch koule bude mít vždy nějaké slabé místo a až stoupne tlak, tak v tomto místě dříve či později bouchne a dovolí vytrysknout proud hmoty. Když se to stane, nakonec se mezi tlakem vytvořeným uvnitř koule a množstvím hmoty, která utíká skrze díru ve slupce, nastolí rovnováha. To, co nyní máme, je podobné jako propíchnutí gumového balónku nafouknutého vzduchem. Vzduch unikne a balón pomalu splaskne. Pokud vezmeme tento model a řekneme „No, proč by se to původní velké vejce nemohlo chovat stejně?“ odpověď je, že se tak skutečně mohlo chovat. Zvažme ještě jedno vodítko, které podporuje naše přesvědčení o viskóznější slupce na povrchu tohoto původního těla. Faktem je, že na druhé straně kvasaru není viditelný žádný protiproud (viz ilustrace 1). Víme, že když masa hmoty vystřelí z jedné strany takového tělesa, reaguje tak, že způsobí protiprout stejné velikosti na své druhé straně.

Nicméně tohle není případ pozorovaných kvasarů. Protiproud není viditelný, protože jejich energie nemusela být absorbována vizkóznějším a „elastickým“ povrchem svého těla na opačné straně proudu.

Myšlenka, že jádra galaxií jsou kousky ze starého bloku, není nová; nedávno byla zmíněna Ruským astronomem Ambartsumianem, který v minulosti dokazoval, že má, navzdory obecnému mínění, velmi dobré intuitivní vhledy ohledně záležitostí, které se později ukázaly být správné. *3 Říká, že jádra galaxií existovala už od počátku, možná jako úlomky z původního velkého třesku a my tuto myšlenkovou linku použijeme, abychom vystavěli náš model vesmíru.

Klubání se neboli kosmické vejce

Znovu začneme s naší koulí vysoce stlačené hmoty nebo radiací plující v prázdném prostoru, kterou nazveme jádrem. Tento prostor není složkou našeho běžného „časo-prostoru,“ ale spíše prostorem, který slouží jako fáze pro vyvíjení časo-prostoru jak jej známe. Budeme to nazývat „praprostorem“ nebo příčinnou podstatou. Pak, z nějakého důvodu, tato koule hmoty ucítí nutkání se roztáhnout nebo vybouchnout. Využijme nyní pro velký třesk podobnosti kvasarové trysky. Bude to třesk, ale ne tak velký jako ten Gamowův. Tento třesk způsobí vytrysknutí hmoty na jeden okraj našeho vejce. Musíme předpokládat, že tato tryska se pohybuje rychlostí, která je pod druhou kosmickou rychlostí tohoto systému, takže poté, co opustila jádro, projde tryska hmoty stejným procesem, jaký jsme předtím popsali pro velký třesk. Vznikne ochlazení radiace, začnou se formovat základní částice, mraky vodíku a hélia se srazí do hvězd a tyto hvězdy nakonec zemřou – buď vybouchnou, nebo zdegenerují, takže vychrlí těžší složky ve formě vesmírného prachu do prostoru. Takže se pro změnu stanou novými hvězdami, atd., atd. Tato tryska se díky pohybu směrem ven rovněž roztáhne a začne zpomalovat kvůli gravitačnímu vlivu jádra. To je na našem obrázku fáze I (Obr. 38).

 

Obr. 38

 

Dříve či později se tryska zastaví úplně, roztáhne se do tvaru houby a začne padat zpátky směrem ke svému zdroji. To je fáze II. Udělá to kvůli gravitační přitažlivosti té obrovské masy jádra. Tento akt je stejný jako chování trysky vody, která za sebou zanechává vodotrysk, který míří svislým směrem od země. Také se na tento tok hmoty můžeme podívat jako na myšlenku, která je podobná viskózní tekutině. *3

Nyní přichází fáze III, cesta zpátky ke zdroji. Zohnuté baňce hmoty díky své setrvačnosti jasně schází jádro, které jej přestřelí a pak kvůli gravitačnímu vlivu jádra znovu zpomaluje. Nakonec poteče zpět do svého centra: tohle je fáze IV. Pak se dvě fronty hmoty opačné průtokové rychlosti střetnou, ztratí sílu a spadnou směrem k jádru v zúžující se trysce. To je fáze V. Je důležité si uvědomit, že těleso zobrazené na obr. 38 je vlastně trojrozměrné.

Takové těleso si můžeme představit jako protáhlou koblihu s dlouhou tenkou dírou uvnitř. Tento dutý vajíčkovitý tvar je nazýván torus. Zde máme torus, který se neustále otáčí směrem ven, přičemž hmota protéká středovým jádrem, dovnitř a ven, čímž vytváří vycházející proud. To je podobné jako otáčející se kouřový prsten.

 

(Více zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Torus )

Nicméně náš model vesmíru je ve zploštělé podobě tohoto prstenu, který má uvnitř mnohem menší díru. Abychom si mohli představit vnitřní torus, bylo by v tomto bodě vhodné použít jakousi kuchařskou variantu našeho modelu vesmíru. Může sloužit jako dobrá analogie. Na obr. 39 můžeme vidět přeměnu ještě neupečené koblihy ve tvaru vesmíru. Když na ni začnou působit podmínky, musíme vzít v úvahu, že těsto je uvnitř koblihy rozloženo jako hladký prsten pevné hustoty a že těsto je stále poddajné. Pokud nyní dovnitř této koblihy vložíme tenkou kulatou tyčinku a začneme vnitřek těsta proklepávat, dokud nepřevezme předpokládanou vajíčkovou formu, pozorujeme, že vnitřek toho prstenu se roztahuje do prodlouženého prstenu. Tento vnitřní torus těsta reprezentuje náš praprostor, který je zachycen uvnitř časoprostorové schránky torusu našeho vesmíru. Pokud si představíme těsto, které je vně té koblihy stejně jako uvnitř, pak máme dobrý obrázek tohoto modelu; jelikož těsto je to, co nazýváme praprostorem, nebo původní substancí, je to původní prostor, který se později, když se objevila hmota, stal časoprostorem.

 

 

Obr. 39

 

Když se ve Fázi IV. vnější schránka sbíhá do sebe, bude mít tendenci směřovat do jednoho bodu. Hustota galaxií v tomto bodě nebo úrovni by byla velmi vysoká a způsobila by mnoho kolizí mezi galaxiemi, které cestují v opačném směru. Výsledkem je, že kvůli těmto kolizím, ztratí tyto galaxie svou protichůdnou složku rychlosti, zpomalí a nakonec začnou padat směrem k jádru.

Nyní přichází fáze VI. Jak hmota postupně padá směrem k jádru, je hustější a v době, kdy dosáhne jádra, bude následovat gavitační kolaps. Gravitační kolaps je situace, kdy se hmota nemůže už více bránit gravitačním silám a stlačí se do takového stupně, že její hustota může být naměřena v tunách na centimentr krychlový. Když se hmota stane takto hustou, její gravitační přitažlivost bude tak silná, že stáhne světlo, které vydává tímto procesem kolapsu. (obr. 40A). Takovýto stav hmoty je nazván „černou dírou“, protože světlo, které by mohlo vyjít a říct celý příběh této katastrofy, prostě nemůže utéct svému osudu zbytku hmoty a je pohlceno dolů do trychtýře, ze kterého není úniku. Tento trychtýř je vytvarován zakřivením časoprostoru, který je tím prudší, čím více je hmota hustější.

Dvojrozměrná analogie časoprostoru nám zde poslouží k objasnění této záležitosti zakřivení časoprostoru. Předpokládejme, že máme tenký plát gumy natáhnutý přes rám (obr. 40B). Tohle je časoprostor, který v sobě nemá moc velké kusy hmoty. Nyní předpokládejme, že na tento rám dáme velkou hmotu, jako třeba hvězdu. Tuto hvězdu můžeme nahradit železným míčkem. Tento železný míček plát gumy roztáhne a ponoří se do hluboké, jakoby trychtýřovité prohlubně (obr. 40C). Tato trychtýřovitá prohlubeň reprezentuje zakřivení časoprostoru okolo těžkého předmětu. Můžeme říct, že gravitační přitažlivost se zvýší díky zakřivení časoprostoru. To můžeme jednoduše vidět, když zakroužíme světelnou koulí napříč této trychtýřovité prohlubni, vytvořené „hvězdou“. Dráha této světelné koule se od rovné linie odchýlí; bude se vinout ve spirále a spadne do trychtýře, aby se spojila s „hvězdou“ (obr. 40B). Bude se chovat, jako by byla „´hvězdou´ přitahována“. Čím hustější a těžší předmět je, tím je přesnější zakřivení trychtýře. U velmi hustých objektů se dno trychtýře natáhne, dokud se nestane jen malým bodem.

Zdá se, že pro hmotu, která spadla do černé díry, není už žádná naděje. Čím je hustější, tím větší jsou tam drtící síly; a čím větší drtící síly, tím bude hmota hustější. Zkrátka, hmota se sama drtí k smrti. Ale jelikož je hmota energie, kam potom ta energie jde? Podle našich fyziků jde skrze mimořádný (sjednocující) bod, bod teoretické velikosti nula, který je prokletím matematiků a fyziků, protože zákony Přírody ztroskotají na tomto mimořádném stavu. Když projde tímto bodem, znovu se objeví v „jiném vesmíru“. Zjevila by se jako vyvěrající energie, které by seděla definice „bílé díry“, opak černé díry. Tato bílá díra je jádrem nebo zdrojem, ze které se vynořuje hmota; ve skutečnosti, je to jako „kosmické vejce“ pospané na začátku tété kapitoly.

Nyní už chápeme obecné kvality černé a bílé díry; takže jsme vyzbrojeni, a můžeme z toho vyvodit, že původní kosmické vejce bílá díra muselo vzejít z černé díry, protože když je všechna hmota ve vesmíru zhuštěná do jednoho bodu, musí nastat gravitační kolaps a hmota kolabuje do sjednocení, jak jsme se zmínili výše.

 

Obr. 41

Náš vesmír se tím pádem vyvinul z bílé díry, která byla výstupním koncem černé díry, míníme tím tedy, že vesmír prodělává neustálý proces smrti a znovunarození. Hmota, kterou bílá díra vydává, se nám jeví jako „kosmické vejce“ nebo pravěká ohnivá koule z teorie velkého třesku. Tato hmota spadla do bílé díry v „minulém“ vesmíru. Černá a bílá díra jsou tedy „zády k sobě“. Jedna je výstupním koncem a konečným skladištěm všechny hmoty, která prošla evolučním cyklem a na druhou stranu je bílá díra zdrojem všechny hmoty, která se znovu objeví v „novém“ vesmíru. Když hmota prochází tímto trýznícím cyklem smrt-narození v černé/bílé díře, znovu se plně objeví sjednocená a zregenerovaná na další nový evoluční cyklus.

Podle Johna T. Taylora *4) to není tak špatné, pokud hmota spadne do rotující černé díry (také zvané Kerrovy černé díry) (obr. 41). Tady hmota nejde přes bod nulové velikosti; singularita zde spíše vypadá jako kruh a když se černá díra na vstupní straně stane úzkým trychtýřem, na výstupní straně je symetrický trychtýř, kam hmota vybředá. Víme, že v tomto přítomném vesmíru všechno rotuje, od elektronů po galaxie; rotující černé-bílé díry mohou být zdrojem celého rotačního pohybu ve vesmíru.

Všímavému čtenáři je nyní jasné, že pokud máme černou díru, musí k ní být přidružená bílá díra. Pokaždé musí být v páru, jelikož hmota, která v černé díře zmizela, se někde musí znovu objevit. Tento pár budeme nazývat jádrem. Jádro je Fází VI na našem obrázku č. 38 a je to začátek a konec „času“ v našem vesmíru. Můžeme brát narození naší hmoty, která se v jádru objeví jako referenční datum. Tam je ten „čas“, kdy tento vesmír započal. Od té doby můžeme měřit proces vývoje hmoty, jak bylo popsáno výše, od záření k atomům až po galaxie, pokud jde o čas nebo vzálenost projetou tryskou hmoty vyloučenou jádrem (obr. 42). Takže „čas“ se stává měřítkem vzdálenosti, dimenzí, která překrývá jednu ze tří dimenzí našeho prostoru.

 

Obr. 42

Délka „času“, která je zapotřebí k jednomu projití tohoto torusu je všechen „čas“, který zde ve vesmíru je. Protože když projdeme takovýmto cyklem a spadneme do černé díry, pak vyjdeme z bílé díry, znovu jsme vkročili do nového vesmíru. Takže čas nikam neteče; prostě je. Je to hmota, která se pohybuje, ne čas. Když se pohybujeme v čase, také se pohybujeme podél časové osy. Pokud bychom mohli zcela zastavit náš pohyb v prostoru, je možné, že bychom vůbec nezaznamenali žádný průběh času.

Obrázek č. 43 ukazuje bod zdroje, ze kterého vychází hmota v rozpínající se trysce, která utváří „rozpínající se vesmír“. Můžeme si představit jen jeho malou část, takže jej nazvěme „pozorovatelný vesmír“. To je množství limitované dosahem našich teleskopů. Je to jen malá bublina v ohromné konstrukci. Předpokládejme nyní, že se postavíme někde mimo tento vesmír. Viděli bychom roztahující se stěny naší bubliny, když se postupně zvětšuje objem trysky. Pokud vezmeme malou bublinu prostoru na bod A (obr. 43), zjistíme, že její objem se zvětšuje tím víc, čím více se přibližuje k bodu B, a když se na tu samou bublinu díváme, když se pohybuje směrem k bodu C, je tam ještě více roztahování. Takže náš časoprostor se roztahuje a rychlost roztahování je největší v bodě, ve kterém je tok hmoty v obráceném směru, tzn. v trychtýřovém místě fáze II. Takto může nastat pozorovatelná nerovnost v šíření hmoty ve vesmíru. Pokud je bublina našeho pozorovatelného vesmíru blízko vstupu do trychtýře, může se potýkat s nerovným roztahováním se, což by na pozorovatelné rozdíly vytvořilo rozdíly v rychlostech galaxií a kvasarů na nebi. K tomu se vrátíme později. Takže jsme viděli hmotu a časoprostor jít skrze fáze roztáhování a stahování.

Hmota, která teče z jádra umístěného ve středu torusu, se bude dříve či později nacházet vně tohoto torusu, jak postupně prochází stupněmi evoluce. Poté, za fází III., se časoprostor začne stahovat a nakonec spadne zpět do jádra. To by znamenalo jeden evoluční cyklus vesmíru. Hmota, která spadne zpět do jádra, se znovu objeví v „novém“ vesmíru, jak jsme si říkali výše. Takže máme neustálý tok hmoty, který se pohybuje skrze jádro. Z pohledu hmoty, která přešla přes jádro a vynořila se z bílé díry, je to úplně nový vesmír; ale pro nás pozorovatele, kteří se díváme z dálky, je to jen druhá strana toho samého starého vesmíru. Všechno, co se stalo, bylo, že se hmota zmáčkla, sjednotila a proměnila se v záření – a je připravena na další jízdu.

 

Obr. 43

 

Obr. 44

 

Nyní předpokládejme, že jsme se my – vnější pozorovatelé, dostali na tuto scénu předtím, než byl vesmír stvořen. Všechno, co bychom viděli, by byla temnota (jak říká stará dobrá Bible), protože i když by všechna hmota, ze které je vesmír stvořen byla přítomna, neviděli bychom ji, protože by byla ve stavu černé díry, ze které by nevycházela a ani by do ní nepřicházela žádná hmota, a časoprostor by kolem ní byl těsně zkroucen. Všechno, co bychom mohli v té nekonečné temnotě vidět, by bylo ještě více temnoty. Zkrátka, nikdy bychom neviděli potenciální vesmír; viděli bychom jen ten, který začal něco konat – např. bychom viděli jen ten vesmír, který by byl v procesu tvoření. Tvořením myslíme výbuch hmoty z bílé díry části jádra (obr. 44).

Uvažujme na chvíli o tom nesmírném temném prostoru, ve kterém jsme, když se stáváme svědky tvoření nebo vyvinutí našeho známého časoprostorového torusu. Plaveme v prostoru, ve kterém není žádný čas, protože tam není žádný pohyb. Hmota přináší pohyb a s tím i čas. Tento prostor je stádiem, ve kterém se odehrává tvoření; je to neměnící se, věčné, stálé pozadí, ze kterého povstává všechno stvoření. To vám může znít povědomě, pokud si pamatujete kapitolu 5. Zní to, jakoby tento prostor, který jsme nazvali praprostorem, přesně pasoval na náš zdlouhavý popis absolutna. Má všechny potřebné vlastnosti, kterými jsme popsali absolutno. Jsou tedy identické? Nebo je tento praprostor pouze jednou složkou absolutna?

Ze světla a života

Zvažmě nyní, co se v těchto podmínkách stane se světlem. Když je tryska zářící hmoty (hmota je nejprve ve formě záření) vystřelena do praprostoru, tak tímto vytváří časoprostor. Tento časoprostor bude zahnutý velkou hmotou z trysky a tím přinutí fotony, aby ji následovaly ve schránce, která tuto trysku obklopuje.

Obrázek č. 40 ukazuje jak koule, nebo v našem případě foton, bude tímto zakřivením časoprostoru zachycen. Pokud si představíme bílou díru, která je umístěna na dně trychtýře, jak vidíme na obr. č. 40B, a tryska hmoty se roztahuje směrem nahoru, pak světlo vycházející z této trysky bude cirkulovat jen uvnitř tohoto trychtýře.

Světlo tedy bude následovat zakřivení časoprostoru způsobené masou trysky a nebude tím pádem schopno proniknout do prostoru mezi středovou tryskou a zpátečním proudem schránky vesmíru. (Viz obr. č. 45.) Torus praprostoru je tedy chycen mezi schránkou hmoty. Pamatujte, že tohle je pořád kousek původního praprostoru. Je to to těsto v koblize. Světlo je tedy omezeno pohybovat se více či méně poblíž hmoty. Pozorovatelé umístěni v části trysky nemohou vidět světlo vydané vnější schránkou podél zachyceného praprostoru; vidí pouze podél dráhy hmoty. Světlo vydané tryskou nebo schránkou se nakonec k sobě vrátí (obr. č. 45).

Obr. 45

 

Teď se můžeme zeptat, ve kterém bodě trysky začal život tak, jak jej známe? Čtenář si je vědom, že život na fyzické úrovni není jedinou formou života, která zde je. Ve skutečnosti je to ta nejposlednější zjevná forma života. Vědomí, jak si asi pamatujete, je základní strukturou hmoty a života; tím pádem je také základním principem jader černých-bílých děr. Když se hmota stávala stále složitější, vědomí se začalo projevovat ve fyzických rovinách, v nám známých životních formách. Nicméně – vědomí, inteligence a život vždy spolu byli spjati a vždy byli všude spolu.

V této velké struktuře jsou v naší pozici „pozorovatelného vesmíru“ určitá znamení. Pozorovatelným vesmírem nemyslíme pouze ten vesmír limitovaný rozsahem našich rádií nebo optických teleskopů. Na našem horizontu je ale nekonečný limit a to je horizont rychlosti světla. Víme, že všechny galaxie od nás utíkají rychlostí úměrně k jejich vzdálenosti od nás. Jinými slovy, čím větší vzdálenost, tím rychleji galaxie utíkají. Když ty nejvzálenější galaxie dosáhnou rychlosti světla, jednoduše zmizí z našeho dohledu, protože světlo, jelikož má danou rychlost asi 300 000 kilometrů za sekundu, nebude schopno nás zasáhnout, protože zdroj světla se k nám přibližuje rychlostí blížící se rychlosti světla. Pokud čistě hypoteticky bude galaxie od nás utíkat řekněme 3 050 000 kilometrů za sekundu, jeho světlo nás nikdy nedožene. Takže je tím pádem náš absolutní vizuální horizont. Dnes je známo, že tento absolutní horizont leží někde ve vzdálenosti 10 miliard světelných let. Pozorovatelný vesmír tedy představuje rozpínající se bublinu o obvodu asi 20 miliard světelných let, která koluje někde v této mnohem větší struktuře.

Naše pozice v proudu

Vyvozením z nerovného rozložení galaxií, které jsou nám dnes známy, je možné určit přibližnou pozici naší galaxie ve vesmíru ve tvaru torusu. Tzn., že když se podíváme z naší galaxie ven, zjistíme, že jiné galaxie od nás neutíkají stejným fofrem, takže zkroutí jinak teoreticky dokonalou sféru roztahujícího se vesmíru. Údaje se pořád mění, ale zdá se, že naše nebesa jsou rozdělena na dvě obecná místa, jedno se středem okolo severního pólu naší galaxie, druhé je zhruba na opačné straně, nebo asi 30 stupňů od jižního pólu naší galaxie. (*5 To také naznačuje, že jsou tyto galaxie od nás vzdálenější, než jejich jižní protějšky. Tento efekt je nejlépe pozorovatelný u kvasarů, což jsou nejvzdálenější objekty, které vidíme. Podle Burbidga a Burbidga formují dvě jasně ohraničené oblasti v severní a jižní části galaxie. (*6 Severní skupina je rozptýlena na velkém kruhu kolem pólu, zatímco jižní skupina kvasarů je sdružena těsněji.

To by naznačovalo, že bublina našeho pozorovatelného vesmíru je stažena do tvaru ledviny, jejíž severní část je vyboulená a roztahující se rychleji, než ta jižní. To proto, že časoprostor se roztahuje rychleji v oblasti trychtýře. Malé šipky nakreslené v bublině ukazují relativní míru roztahování a pozice naší galaxie je vyznačena v této bublině (obr. 46). Samozřejmě to není nakresleno ve správném poměru; naše galaxie by v této bublině byla jen malinkatou tečkou a stejně tak i tato bublina ve zbytku vesmíru.

Předpokládejme nyní, že průměrný stupeň civilizace v naší galaxii je reprezentován naší planetou. Jistě bychom mohli předpokládat, že život v jiných galaxiích, starších, než ta naše – tzn. ty, které jsou dále na linii evoluce – by byl vyvinutější. Galaxie, které dosahují vrcholu rozšíření našeho časoprostoru (což nastává na půl cesty dolů vně schránky torusu), by byly ještě na vyšším stupni evoluce. Dělám zde paralelu mezi rozšířením nebo objemem časoprostoru a „rozšířením“ vědomí. Za tímto vrcholem bychom tedy mohli očekávat pomalý pokles v běžném stupni vědomí, což rapidně degeneruje, když se galaxie pomalu šinou jejich konečnému osudu v černé díře.

Můžeme si být jisti, že sdílíme vesmír, ve kterém všechny problémy, které se nám v přítomnosti zdají být problémy, se v minulých civilizacích v „čase“ před námi, řešili stále znova a znova. Takže můžeme říct, že všechny znalosti, které kdy byly vytvořené, jsou nakonec v nějakém bodě nebo v jiném vesmíru dostupné.

Obr. 46

Shrnutí

Popsali jsme velký třesk, soustředěný výbuch vesmíru a vývoj galaxií a hvězd. Náš souvislý model velkého třesku vesmíru je utvořen poté, co vytryskl kvasar. V našem modelu se tryska zpomaluje, roztahuje a vrací se zpátky do sebe, nakonec vytvoří vejcovitý tvar. Tento vejcovitý tvar má ve svém středu jádro, což je černá/bílá díra. Je to zdroj všechny hmoty ve vesmíru a jeho konečným úložištěm.

Na „čas“ se pohlíží jako na vzdálenost pokrytá hmotou vydanou z bílé/černé díry jádra, když jde kolem ulity torusu, dokud nevstoupí do černé díry.

Náš „pozorovatelný vesmír“ je malinká bublina v torusu celého vesmíru.

Pozice naší galaxie může být lokalizována, když vezmeme v potaz anizotropní rozložení vzdálených galaxií.

Celkové rozšiřování vědomí je spojeno s rozšiřováním na torusu vesmíru.

 

---------------

 

* Vlastně je rozprostřena na hyper-prostoru hyper-balónu.

*2 Isotropie znamená stejnost ve všech směrech.

*3 Oort, J. "Galaxies and the Universe." Science, Vol. 170, prosinec 25., 1970, str. 1369.

*4 Měl bych uvést, že se na tento tok díváme, jakoby se všechna hmota v časoprostoru chovala jako vizkózní tekutina. Můžeme se tak na ni dívat, protože v časovém měřítku našeho velkého modelu je životnost hvězd a jiných „pevných“ věcí velmi krátká. Prostě jen zablikají a zmizí. Znovu se obrátí v prach, jak se říká. Tento prach bude vázán intergalaktickými magnetickými a gravitačními poli do media, které se chová jako vizkózní tekutina. Takže vesmrí není z pohledu velkého časového měříka „hutný“.

*5 Taylor, John, Black Holes: The End of the Universe? New York: Random House, 1973; London: Souvenir Press, 1973.

*6 Rubin et al. "A Curious Distribution of Radial Velocities of Scl Galaxies." The Astrophysical Journal 1973. Vol. 183, LI 11- L115. *6 Burbidge, Geoffrey a Margaret. Quasi-Stellar Objects. San Francisco, Cal.: Freeman, 1967; Reading: W.H. Freeman, 1968. Tyto data byly potlačovány novějšími informacemi, které naznačují, že ve vesmíru je rovnoměrné rozložení kvasarů. Nicméně, i tyto nové informace ukazují nerovnoměrnost v rychlostech.

 

 

Příště:

9. Jak na to - intuitivní vědomosti