Kdo má uši, slyš.

10. Cesta do hlubin študákovy duše - Jak na to - intuitivní poznání

26. 3. 2014 11:11

 

Prosí, čtěte také:

Úvod

1. kapitola - Zvuk, vlny a vibrace

2. kapitola - Pohled přes super-mikroskop

3. kapitola - Morseova abeceda akce a odpočinku

4. kapitola - Experiment s časem

5. kapitola - Kvantita a kvalita vědomí

6. kapitola - Relativní reality

7. kapitola - Podobenství o bicyklu

8. kapitola - Model vesmíru

 

 

 9. kapitola - Jak na to - intuitivní poznání

"Znalosti jsou uspořádány ve vědomí.“

— Maharishi Mahesh Yogi cituje Védu.

 

V poslední kapitole jsme došli k závěru, že všechny znalosti, které kdy byly vytvořeny, jsou dnes v naší i v těch vyspělejších galaxiích, přítomny. Tyto galaxie budou dál na cestě od nás směrem k většímu průměru vnější schránky vesmíru. Přirozeně vyvstává otázka: Je zde nějaký způsob, jak využít tyto znalosti? Odpověď je ano.

Pojďme zpět do 4. kapitoly, kde jsme popsali experiment s časem. Mluvili jsme o „pozorovateli“, nemateriální bytosti, která se v bodě odpočinku kyvadla nebo těla, roztahuje prakticky při nekonečné rychlosti do prostoru . Tento „pozorovatel“ je nefyzické „my“, naše duše. Obsahuje všechny informace, všechnu znalost, kterou jsme za všechny naše životy posbírali. Také obsahuje naši osobnost, náš intelekt a naši intuici. Tento balíček se v časupodobné dimenzi pohybuje ve velmi krátkém čase (obr. 47), aby zaplnil všechen prostor. Pak se vrátí, jakoby se nic nestalo, zpátky do těla, aby mohlo dále fungovat.

Představíme si to, když se budeme považovat za splasklé balónky, které jsou v okamžiku nafouknuty do velkých rozměrů a poté ihned splasknou. Každá žijící věc, včetně bytostí na jiných planetách v naší galaxii nebo vně naší galaxie, prochází touto pulzací.

Je zde ale pár teoretických problémů; takže, předtím, než půjdeme dále, musíme učinit dva důležité předpoklady:

(1) že informace – tzn. „pozorovatel“ – se chová souvisle/přiměřeně k tomu, jak se roztahuje; a

(2) že informace se může pohybovat rychlostí větší, než je rychlost světla.

Za prvé - souvislost je důležitá, protože musíme ukázat, že když se informace roztahuje, utváří v časoprostoru nebo praprostoru křížové vzory. Z popisu hologramu z 1. kapitoly si můžete pamatovat, co křížový vzor je. Víme, že hologram může být vytvořen pouze ze souvislého světla, a víme, že hologramy nebo křížové vzory obsahují v každé části svého povrchu nebo objemu všechny informace o celém svém systému, stejně jako chromozomy v každé buňce našeho těla obsahují všechny informace o tom, jak vytvořit další kopii našeho těla. Samozřejmě víme, že v praxi je to sperma a vajíčko, které se specializují v oblasti vytváření kopií nás – lidí, ale v podstatě všechny buňky obsahují všechny informace o nás. Takže když se my jako „pozorovatelé“ rychle roztáhneme do časupodobné dimenze, vytváříme křížové vzory s ostatními „pozorovateli“, jelikož se také roztahují a vzájemně na sebe působí naše informace a informace jiných „pozorovatelů“. To všechno se děje na pozadí referenčí frekvence nebo absolutna. Abychom se vrátili zpět k hologramu, náš „pozorovatel“ je ten „pracující paprsek“, zatímco absolutno je onen referenční, „nezkušený, naivní“ paprsek.

Za druhé, teorie relativity uvádí, že informace nemůže cestovat rychleji, než je rychlost světla. Doufám, že se nakonec ukáže, že tohle není ten případ, protože některé způsoby překonávají tato omezení. Pracovníci, kteří se zabývají částicemi rychlejšími než světlo (tachyony)* se v současné době potýkají s těmito problémy. Výsledkem je nově vznikající a obsáhlejší teorie, která dovoluje informacím procházet do prostorupodobné dimenze a šířit se tam v souvislém, přiměřeném způsobu. Pojďme se podívat na náš model vesmíru, jak by vypadal pod světlem těchto věcí, o kterých jsme zrovna mluvili.

Obr. 48 ukazuje, co se stane našemu „pozorovateli“, když se rozšiřujeme do prostoru. Naše čela vln jsou zobrazena, jak kříží celou délku vnitřního torusu vesmíru a stejně tak i „pozorovatelé“ vyhnáni z pokročilých galaxií. Ve vnější schránce vesmíru jsou nyní čela vln těchto „pozorovatelů“ zobrazeny jako vzájemně na sebe působící, stejně jako na sebe působily vlny vytvořené oblázky, které jsme vhodili do pánve v popisu hologramu v 1. kapitole. Z tohoto popisu víme, že nejen, že můžeme číst informace z každé části pánve, ale také můžeme vystopovat každičký kousíček informace ke svému zdroji. Takže naši „pozorovatelé“, nebo informační vlny, se pravidelně roztahují do vnitřního torusu vesmíru, stejně jako naši „pozorovatelé“, nebo informační vlny každého z nás. Na malinký okamžik s nimi vytvoříme informační hologram, který se pak opakuje několikrát za sekundu. Referenční frekvence, na které se celé toto vzájemné působení odehrává, je absolutní, nekonečná. Jelikož se zde zjevují všechny informace, které kdy byly v tomto vesmíru vytvořeny, můžeme toto místo nazvat „univerzální myslí“ (obr. 48). Lidé, kteří mají „intuitivní vhledy“ odtud dostávají svá řešení a lidé s vysokým stupněm vědomí, kteří jsou schopni roztáhnout svůj subjektivní čas, se mohou učit a přinést odtud zpátky užitečné informace o tom podivném dění v „univerzální mysli“. Tato komunikace jednotlivci přijde jednoduše jako „poznání“. Taková osoba se pak zdá, že ví věci, které jiní lidé obvykle neví. Tyto znalosti často vypovídají o přicházejících událostech, detailech z lidských životů, do kterých nemá onen „poznávající“ žádný přístup, nebo ví o tom, kdo za chvíli zavolá, apod. Tyto věci spadají pod heslo jasnovidectví, jasnosluch (schopnost slyšet a vnímat hlasy), apod. Existují vyšší a nižší stupně těchto schopností. V těch vyšších stupních může být získána informace ohledně povahy vesmíru a kosmu, záleží na tom, jaký kdo má o co konkrétní zájem.

Tyto schopnosti se zvětšují buď spontáně nebo mohou být pěstovány. Když se zabýváme lidskými záležitostmi v objektivním čase, informace přichází z pole planety; je to „místní“ informace. Takže bychom v tomto přenosu předpokládali jen malé nebo žádné zdržení, ať už použijeme telepatii nebo mezikontinentální volání. Osobně bych více spoléhal na informace přenesené telefonem. Výhody telepatie nebo jasnovidectví jsou zřejmé, zejména, když se snažíme získat informaci o jiných systémech, jakými jsou vzdálené hvězdy, jak to dělají astronomové. Takový stystém komunikace s žádným časovým zdržením by byl revoluční, protože to, co astronomové se svými nástroji zkoumají, je minulost, někdy počítána na miliardy let. To znamená, že zabere tolik času, aby nás informace ze sousedního vesmíru zasáhla, protože průměrná vzdálenost mezi hvězdami je asi čtyři až pět světelných let. Mohou se prostě dívat na objekty, které už dávno neexistují.

Víme, že galaxie Andromeda je od nás vzdálená asi dva miliony světelných let, to znamená, že světlu trvá tak dlouho, aby urazilo tuto vzdálenost. Pokud galaxie Andromeda včera explodovala, nevěděli bychom to po další nejméně dva miliony let. Nicméně, v našem modelu ukazujeme, že pokud někdo roztáhne svůj subjektivní čas, může nabýt informace z Andromedy, aniž by musel čekat čtyři miliony let na zpáteční signál. Tato informace je přenesena okamžitě, jak pro lid na Andromedě, tak i na Zemi, za předpokladu, že projdou potížemi s učením toho, jak zvýšit svůj stupeň vědomí. Vlastně, celý vesmír je v neustálé a přímé komunikaci. Jakákoliv vážná událost může být okamžitě zaznamenána přes celý vesmír vědomím, jehož zájmem je vědět tyto věci.

Viděli jsme, že roztahování pozorovatele nemá hranice, protože se pohybuje v prostorupodobné dimenzi při skoro nekonečné rychlosti a tím pádem se roztahuje do středu vesmíru stejně tak, jako směrem ven. Takže informace budou k dostání komukoliv vně náš vesmír. Nicméně, hustota informací bude největší směrem ke středu našeho vesmíru a s ní i jasnost této vize. To proto, že informační vlny, tedy „pozorovatelé“, vysílány ze všech bodů na vnější stěně budou mít tendenci se více koncentrovat směrem ke středové ose torusu. Informace vytvořené námi, opustí vesmír a rychle se oslabí a rozptýlí v obrovském praprostoru vně našeho vesmíru.

Tady přichází do hry „kvalita vědomí“, kterou jsme definovali jako „frekvence odpovědí“. V 5. kapitole jsme řekli, že frekvence odpovědí může být popsána „hbitostí“ nebo rychlostí, kterou daný systém odpovídá podnětu. Jako „podnět“ nyní vezmeme velmi krátký úsek času, ve kterém se budeme moci roztáhnout do prostoru a znovu se sesout zpátky. Čím vyšší je stupeň vědomí jednotlivce, tím vyšší je jeho frekvence odpovědí; čím vyšší je jeho frekvence odpovědí, tím dále může od svého původního bodu prorazit. Také víme, že čím vyšší je něčí stupeň vědomí, tím větší je jeho úhel X, což znamená, že se může do prostoru roztahovat rychleji a má pro pozorování více subjektivního času. Zkrátka, osoba nebo „pozorovatel“ s vyšším stupněm vědomí naplní prostor dále a rychleji, než ta, která není tak vyvinuta.

Z optiky hologramů je známo, že i když všechny části hologramu obsahují kompletní informace o předmětu zobrazeném na hologramu, pokud osvítíme jen malou část tohoto hologramu, pak bude obrázek rozmazaný – tzn., že bude mít nízkou ostrost; ale pokud osvítíme větší část toho samého hologramu, pak bude obrázek mnohem ostřejší. Takže osoba s vyšším stupněm vědomí uvidí minulost nebo budoucnost ostřeji, než ti, kteří obývají nižší stupně vědomí.

 

Modulární vesmír

Když mluvíme o komunikaci na tomto stupni, musíme vzít v potaz jiná vědomí, ne jen ta lidská, která oplývají náš vesmír. Jak jsme již říkali, my lidé jsme jednotkami vědomí, které vytváří větší vědomí, a skupina těchto větších vědomí utváří ještě větší jednotku vědomí, a tak dále. Zkrátka, jak materiální, tak i nemateriální vesmíry jsou modulární. Stejně jako základním kamenem fyzického vesmíru je atom, který buduje větší a větší hierarchie, tak i naše vědomí je vystavěno do formy velkého vědomí. Skupina atomů tvoří molekulu, tzn. hierarchii nad atomem. Skupina těchto molekul tvoří kousek hmoty, řekněme krystal, viditelný pouhým okem, nebo tvoří jednoduché žijící tvory, kteří jsou hierarchicky nad krystalem. Čím dále v hierarchii jdeme, tím méně je struktura této hierarchie podobná vlastnostem původního fyzického stavebního kamene, atomu.

Až po mnoha, mnoha hierarchiích dále se struktura původního základního kamene atomu, znovu opakuje. V tomto případě se objeví v určitém stupni, aby se odrazil v solárním systému. Eliptická galaxie bude ještě více představovat jednoduchý tvar atomu. Tvar našeho modelu vesmíru a tok hmoty v něm se velmi podobá tvaru elektrickému poli okolo semene nebo vejce. Semeno představuje unikátní chování a to je důvod, proč jsem jej zvolil jako představitele vesmíru ve svém dění. Vezměme si například takový strom. Jeho semeno je teoreticky ukryto kdekoli v něm. Nakonec, čtyř-rozměrný (časoprostorový) matrix stromu je zhuštěn do tohoto semene. Vibrující molekuly genů, které nesou informace o podobě stromu, nějakým způsobem zakódovaly prostorovou a časovou formu stromu, takže můžeme říct, že nejen že strom nese informace o tvaru stromu, ale také jeho rozvinutí v čase, nebo sekvence různých časových období v jeho růstu a jejich časování. Prostorové kódování je dáno sekvencí aminokyseliny; časové kódování může být dáno vztahem frekvenčních vibrací molekulárních částí.

Semeno je unikátní strukturou, protože ve svém časoprostoru bylo zhuštěno a uchováno, čekajíce na pravý objektivní čas, aby se rozvinulo. Takže reprezentuje strom v pozměněném a vyšším stavu vědomí. Je to strom, který se pohnul do subjektivního časoprostoru, ve kterém čas a prostor ztratil svůj původní význam. Je to stav, ve kterém „se čas zastavil“, dokud je strom takto zhuštěn. Vnější objektivní manifestace tohoto stavu stromu je semeno. Později, když se objektivní podmínky zlepší, strom vyjde ze svého meditativního, hibernujícího stavu semene a rozvine se do objektivního časoprostoru jako dospělý strom. Semeno je jinými slovy základnější strukturou, než samotný strom, jelikož je ve svých kvalitách blíže k absolutnu.

Nicméně nyní můžeme být schopni osvětlit spor o to „Co bylo první, slepice nebo vejce?“. Pokud se vejce cítí osamoceno a chce společnost, jediný způsob jak mít kolem sebe více vajíček je projít obtížemi a stát se slepicí, která nakonec naklade více vajíček. Výhody pro vejce jsou samozřejmě ty, že bude mít příležitost stát se slepicí a spolupracovat se svým prostředím a tak se vyvinout do vyššího stupně vědomí.

Takže bychom měli v dualitě semeno-strom vidět unikátní funkci Přírody. Nezáleží na tom, jestli to semeno stromu, vejce slepice, lidská spermie, nebo vejce chaluhy. Semeno je unikátní, protože kdybychom mohli proniknout do jeho vědomí, zjistili bychom, že „samo vidí“ jako zvrostlý strom, i když je uvězněn v malé skořápce. O tomto se budeme bavit v následující kapitole.

 

Uspořádání polí života

Pokud vezmeme obyčejné slepičí vejce a velmi opatrně do něj uděláme dva otvory, jeden nahoře a druhý ve skořápce dole, aniž bychom porušili blánu obklopující obsah vajíčka, a pak se pomocí citlivého voltmetru a sadou stříbrných elektrod dotkneme odhalené blány nahoře i dole (obr. 49), naměříme nahoře pozitivní napětí a dole negativní. Pro neoplodněné vejce z lednice je toto napětí stálé při 2,40 milivoltech. Když uděláme ještě další dva otvory po stranách vajíčka naproti sobě a znovu to změříme, nezjistíme žádný teoretický rozdíl. To naznačuje, že je na ose vajíčka elektrické pole, které se, jak vidíme, musí přes samo sebe vrátit zpět. Toto chování platí u chaluh, žabích vajíček a semen. Dobré světlo na pole obklopující žijící organismy dává Harold Saxton Burr, profesor anatomie na Yalské univerzitě, v knize Blueprint for Immortality (Londýn: Neville Spearman, 1972). Tato pole, zdá se, pronikají a obklopují žijící tkáně. Také bylo dokázáno, že páteř pulce uvnitř žabího vejce je ve stejné lince tohoto potenciálního pole vejce. Tvrdím tedy, že tvar elektrického pole, které stráží vývoj a tvar žijící bytosti je odražen ve tvaru našeho vesmíru. Zde máme další příklad tvaru v mikro měřítku, který se po mnoha hierarchiích objevuje na makro měřítku. Burr je nazývá „uspořádáná pole,“ říká, že přišly první, vedly atomy a molekuly zrajícího organismu do svých vlastních tvarů. Ve skutečnosti to, co říká je, že elektromagnetický hologram, který se mění s časem, utváří formu a nakonec hmota tuto formu zaplní, čímž mu dá hmatatelné tělo. To naprosto dobře sedí s modelem, který jsme zde rozvinuli. Je to vlastně první práce, která potvrzuje, že naše hmota (v tomto případě naše živá těla) jsou pospolu držena čtyř rozměrným křížovým vzorem.

V 6. kapitole jsme viděli, že naše neviditelná, jemná těla mohou být rovna „vyšším harmoniím“ fyzických těl. To je docela dobrá analogie, ale dává dojem, že tato jemná těla pochází z fyzických těl. Vlastně, fyzické tělo je konečný výsledek, abychom tak řekli, jemná informační pole, která tvoří naše fyzická těla, stejně jako všechnu fyzickou hmotu. Například víme, že většina fyzických nemocí jsou psychosomatického původu nebo způsobena citovými a mentálními složkami nebo těly. Tato těla nebo pole ovlivňují zdraví fyzického těla. Citová a mentální těla pronikají fyzickými těly a roztahují se do okolního prostoru. V 1. kapitole na obr. č. 5 jsme viděli, jak vzájemně na sebe působící zvuky mohou vytvořit fyzické tělo – v tomto případě zvětšený krystal. Víme, že „zvuk“ absolutna obsahuje velmi vysoké energie. Fyzickou hmotu si můžeme představit jako rázový kmitočet (1. kapitola, obr. 7C), způsobený vzájemně na sebe působícími takovými dvěma „zvuky“, které mají lehce odlišnou frekvenci. Takovéto vzájemné působení způsobí mnohem menší frekvenci a vyšší rozkmit. To je, pokud si pamatujete, jak jsme to pospali (5. kapitola, obr. 32) „projevem viditelných složek absolutna“ – fyzických realit.

 

Různé druhy bytostí

Již jsme řekli, že hmota obsahuje nebo je vědomí a nyní z toho nevyhnutelně musíme vyvodit závěry: Pokud je to tak, pak naše planeta musí být dost velká bytost! A slunce je ještě větší. Pojďme se na tuto možnost blíže podívat. Co se stane, pokud kvůli nějakému traumatu ztratíme vědomí? Nebo když vysíláme naše psyché, jako jsme to dělali v experimentu s časem? V prvním případě víme, že těla se sama zaopatří: srdce bude stále bít; budeme dýchat, i když jen povrchně; mozek bude vytvářet své elektrické výboje; atd. Ale stejně nebude tělo odpovídat obyčejným smyslovým vněmům; nebude se hýbat, mluvit, nebo předvádět jakékoliv jiné aktivity, které jsou pro bdělý stav běžné. V hlubokém meditativním stavu rozeznáme podobné symptomy. V obou případech je naše duše oddělena od našich těl. V prvním případě, tzn. ve stavu nevědomí, vědomí cestuje bezcílně, jakoby byla v hlubokém spánku, nebo mohla být na „prohlídce s průvodcem“ v jiných realitách. V meditativním stavu je vědomí od těla odděleno, ale je aktivní na vyšších stupních stvoření.

Z toho tedy musíme vyvodit, že tělo má své vlastní vědomí, které je primitivní, ale přesto inteligentní a docela schopné, aby mohlo fungovat v těle nezávisle na duši. S duší, svou druhou bytostí je spojeno jen lehce. Toto vědomí je souhrn vědomí buněk našeho těla nebo „moudrosti vnitřních částí“, jak to popisuje Bible. Máme zde tedy dvě bytosti. Jedna je relativně nízké, primitivní vědomí, které řídí tělo a druhá je duše, bytost na vyšším stupni, která využívá tělo většinu času jako ohnisko, ale je na něm nezávislá. Můžeme přirovnat toto tělo k automobilu. Když jde řidič ven a nechá motor běžet, bude nečinné, ale může fungovat normálně. Ale abychom mu dali smysluplný směr, je zapotřebí řidič neboli vyšší vědomí. Když vědomí opustí tělo, které řídí, pak toto tělo umírá.

Princip dvou vědomí, která obývají jedno tělo, může být rozšířen do větších těl – tedy nebeských těles, jako jsou planety, slunce, atd. Pak bychom měli vědomí, které je spjato s hmotou planety; to by bylo jakési primitivní vědomí, které udržuje planetu v oběhu, tzn., že udržuje její metabolismus, aby fungoval: atmosférické cirkulace, oceánské proudy, vyvažuje plyny, vnější a vnitřní teploty, energická pole, atd. Tuto práci dělá menší vědomí, které zahrnuje i vědomí planety. Již jsme je popsali jako Přírodní duchy různých velikostí a druhů. Větší pověřují prací ty menší a tak to jde dále. Tyto všechny tvoří primitivní vědomí planety.

Mohli bychom přirovnat tělo planety k obrovské spící velrybě, jejíž pohyby jsou velmi pomalé, až tedy na občasné zachvění. Na druhou stranu, máme také to druhé vědomí, které naší planetu obývá a využívá ji jako dočasné obydlí. Je to obrovské vědomí a všechno lidské vědomí je jen zlomkem tohoto obrovského vědomí, nebo bytosti. Tato bytost povede evoluci lidské rasy a civilizací, způsobí přírodní změny, aby tak evoluci vedla v určitých směrech.

Tvrdím tedy, že rovnice pro primitivní vědomí, které se v budoucnu vyvine, bude vypadat nějak takto:

Primitivní vědomí = konstanta x hmota x tok x teplota.

Konstanta může být velmi malá, asi tak jako Planckova konstanta. Tokem myslím množství energie všech frekvencí vyzařované hmotou.

Slunce, tím, že je velmi těžké a má velkou teplotu, bude mít také větší primitivní vědomí, kontrolující procesy, které se v něm dějí a bude sloužit jako obydlí pro mnohem větší vědomí, než to, které má Země. Vědomí země a jiných planet budou ve vědomí slunce obsažené a bude utvářet část této bytosti. Můžeme tuto bytost nazvat vědomí slunce, zatímco to první je vyšší vědomí naší planety. Tyto obrovské inteligence jsou daleko nad naším chápáním.

Vezměme na chvíli v potaz systém, ve kterém žijeme. Fyzický život je tedy vytvořen energiemi, které nám dodává slunce. Naše těla jsou vytvořena z materiálu, které naše planeta živí. Tato těla, dočasně oživená, jsou propůjčena z planety a materiály, které vytvářely naše těla se zase planetě vrátí, zatímco duše jde zpět do reality, která jí je nejbližší. Tato realita může být spojena s tou z naší planety, sluncem, vesrmírem nebo kosmem, v závislosti na stupni evoluce.

My, žijící bytosti, hrajeme důležitou roli v evoluci primitivního vědomí naší planety. V konečném výsledku ji vylepšujeme. Nicméně abychom s ní mohli žít v souzvuku, musíme být k jejím potřebám citliví, přičemž ta největší potřeba je rovnováha. Věci, které vyvedou systém z rovnováhy ve velké míře, způsobují v tomto velkém vědomí stres. Stresem v tomto případě myslíme i emoční stres. Když je nerovnováha příliš velká, planeta reaguje svým vlastním způsobem přírodními katastrofami, aby navrátila původní rovnováhu.

Slunce reguluje život na této planetě jak množstvím elektromagnetických radiací, což pociťujeme jako teplo a světlo, tak i výkyvy způsobené magnetickými poli na planetě: ty v ionosféře, vzory počasí, systém elektrostatického pole ionosféry země a mnoho dalších fenoménů, které dodnes nebyly naměřeny. Slunce „mluví“ k planetám svým akustickým výkonem – solárním větrem.

Vyžadovalo by docela velkou představivost, abychom si dokázali představit vědomí, které ovládá galaxii, svazky galaxií nebo nakonec vesmír. Je zde takové vědomí a my jej nazveme Stvořitel. Všechna tato vědomí spolu navzájem komunikují a mohli bychom dokonce jejich konverzaci naslouchat, když budeme ve vysokém stupni vědomí. Tyto znalosti, které bychom nabrali, by byly minimální, jelikož jejich hlavní témata rozhovoru jsou na hony vzdálené těm našim.

 

Shrnutí

Máme uzavřený vesmír, který utváří prodloužený dutý torus. V tomto torusu je uzavřený ještě menší torus praprostoru. Světlo nemůže cestovat vnitřním torusem, ale naše duše může.

Naše duše, které obsahují všechny naše znalosti, se pravidelně na velmi krátkou dobu při prakticky nekonečné rychlosti roztahují do tohoto prostoru. Tam lidské duše utváří křížový vzor s dušemi všech jiných vědomí z vesmíru.

Tento křížový vzor nebo hologram vědomostních informací můžeme nazvat „univerzální myslí.“ Vědomosti v univerzální mysli jsou otevřené komukoliv, kdo si dokáže svůj pobyt tam prodloužít roztažením svého subjektivního času, aby nabral užitečné informace a do svého příchodu zpět je rozluštil.

Hmota obsahuje/je vědomí. Naše planeta je tedy větší vědomí, stejně jako slunce. Primitivní vědomí obsažené ve hmotě a v žijících buňkách udržují tělo při životě. Vyšší vědomí, lidská duše, obývá toto tělo většinu času, ale je na něm nezávislá. Planeta i slunce také mají „dočasného obyvatele“ vědomí a vyšší vědomí/inteligence, která jej používá jako své ohnisko nebo garáž.

Všechna tato vědomí spolu komunikují a vytváří část informačního hologramu. Komunikace po celém vesmíru je nepřetržitá a okamžitá.

Ihned po „smrti“ fyzikcého těla se duše vrací do své sféry, nalézá svůj vhodný pás reality, se kterou přirozeně rezonuje, v závislosti na svém stupni evoluce. Naše fyzická těla jsou vytvořena z organizovaných polí. Tato pole jsou čtyř-rozměrné elektromagnetické hologramy, které se v průběhu času mění.

Naše fyzická těla jsou konečným produktem a výsledkem spolupráce našich jemných, nefyzických „informačních těl.“

 

--------------

* Bilaniuk, Olexa-Myron, a Sudarshan, George. "Particles Beyond the Light Barrier," Physics Today, 1969, str. 43-51.

 

Příště: Zamyšlení nad Stvořitelem

 

Zajímavá kapitola před námi :) Pak už jen Epilog, Dodatky autora a nakonec si dovolím přidat svůj pohled.  

Zobrazeno 1848×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz