Kdo má uši, slyš.

4. Cesta do hlubin študákovy duše - 3. kapitola - Morseova abeceda akce a odpočinku

27. 9. 2013 14:23

Prosím, čtěte úvod zde a

1. kapitolu

2. kapitolu

 

3. KAPITOLA - Morseova abeceda akce a odpočinku

 

Z předchozí kapitoly si pamatujete, že naše fyzická těla a všechna hmota je vytvořena ze vzájemně na sebe působících elektromagnetických polí, které vibrují v ohromných frekvencích. Atom bude při pokojové teplotě vibrovat v tempu asi 10¹5 Hz (tzn. že za jedničkou následuje patnáct nul). Jádro atomu vibruje asi 10²² Hz. To je téměř nepředstavitelná rychlost. V procesu stvoření živoucích systémů musela Příroda vymyslet smyslové orgány, které by těmto živým tvorům umožnily vzájemně spolupracovat se svým prostředím. Musela použít dostupné stavební kameny, které – jak jsme viděli, jsou velmi neklidné. Aby byla Příroda schopna komunikovat s pomalou myslí, musela si vytvořit obrovskou kapacitu, která je spjatá se samotnou hmotou. Pokud atom vibruje milion miliard za sekundu (10¹5 Hz), znamená to, že zaujímá dva odlišné stavy. Jinými slovy, může tolikrát za sekundu říkat např. „Ano, ne, ano, ne“. Teď, pokud dokážeme uplatnit tuto schopnost tím, že ono rychlé chování změníme, což na oplátku pozmění toto chování buď v rozkmytu nebo frekvenci, pak dostaneme velmi rychlé komunikační zařízení. Tato rychlost je uplatněna v molekulární komunikaci, ale naše smyslové orgány jsou beznadějně pomalé, aby mohly přímo zvládnout takový příval informací.

Po mnohých experimentech přišla Příroda s rozumným řešením. Sloučila atomy v molekuly, které už mají mnohem menší vibrační tempo, díky jejich většímu objemu. Z těchto molekul, které stále vibrují v gigahertzovém tempu (109Hz) – vytvořila živé buňky, které jsou stavebními kameny všech organismů. Potom přichází nervové buňky, nebo neurony. Vznikl primitivní nervový systém, který přeložil vstupní data do pomalé Morseovy abecedy akce a odpočinku. Byl to proces postupného snižování vysokého vibračního tempa atomů na „rozumnou“ vibrační hodnotu molekul až po „přijatelnou“ frekvenční odezvu buňek (což je asi 103 Hz) pro sestavenou živou buňku. Jinými slovy, buňka bude při této rychlosti schopna odpovědět na podnět.

Je velmi pravděpodobné, že pocity, které nepřichází přímo přes smyslové orgány – jako jsou běžné potíže nebo pocity úzkosti a beznaděje, neklidu nebo radosti – mohou přicházet přes jiný druh mechanismu. Tyto pocity mohou být vyvolány kolísáním různých polí, ve kterých jsme ponořeni a rychlostí vibrace molekulárních struktur v mozku nebo endokrinních žlázách.

V poslední kapitole jsme uváděli efekt měsíce na emoce. Změny v elektrostatickém poli mohou také způsobit podobné jevy jako únavu či radost.

Smyslové orgány

Náš smyslový systém, jak si jistě někteří z Vás pamatují z hodin biologie, je vytvořen ze smyslových nervových buňek umístěných ve smyslových orgánech na správných místech. Buňky jsou spojeny dlouhými nervovými vlákny, které se spojují do svazků s okolními vlákny. Tyto nakonec vedou do páteře a utvářejí míchu, potom vedou do různých částí mozku.

Fyziologické studie ukazují, že když není smyslová nervová buňka stimulována, výkon této buňky bude obsahovat řídké a nerovnoměrně pokryté elektrické pulzy nebo bodce, jak jsou také nazývány (obr. 20). Nicméně, pokud na tuto nervovou buňku uplatníme tlak nebo jiný podnět, její výkon bude velmi živý. S každým podnětem buňka vystřelí salvy bodců v těsné vzdálenosti. Jejich rychlost za jednotku času bude záviset na síle podnětu (obr. 21).

 

Obr. 20  

Obr. 21

Celý náš smyslový systém takhle pracuje, ať už do něj přicházejí optické podněty skrze oči, akustické skrze uši, nebo dotykové skrze naši kůži – a konečným výsledkem je série bodců dirigovaných do příslušného místa v mozku. Zkrátka, naše smysly nám překládají obklopující realitu do Morseovy abecedy akce a odpočinku. Akce přichází, když neuron vystřelí svůj bodec a odpočinek přijde, když se buňka regeneruje a připravuje se na další výstřel. Z této abecedy akce a odpočinku, který náš mozek vytváří, formuje např. růži, její povrch, barvu a vůni – jinými slovy, její „růžovitost“. Nebo nám vytvoří slabý obraz vzdálené galaxie, kterou vidíme skrze očnice teleskopu.

Pojďme se podívat na další systémy, které fungují na základě akce a odpočinku. Tím nejjednodušším se zdá být kyvadlo. Všichni známe staré dobré kyvadlové hodiny, pomalu se houpající sem a tam. Chovají se, jak fyzici říkají „v jednoduchém harmonickém pohybu.“

Vezměme si závaží na provázku a rozhoupejme ho (obr. 22), takže vytváří kruh, což nazvěme dráhou „A“. Tento kruh spojuje dva body, I a II v rovině, ve které se kyvadlo kýve. Nyní začneme omezovat pohyb kyvadla, donutíme ho pohybovat se mezi dvěmi paralelními deskami, které se přibližují více a více k sobě, takže oběžná dráha kyvadla se nakonec zúží do elipsy. Nazvěme tuto dráhu „B“. Pokud omezíme pohyb kyvadla ještě více posunutím desek blíže k sobě, dostaneme velmi prodlouženou eliptickou dráhu „C“ a když budeme pokračovat v omezování svobody tohoto kyvadla, nakonec jej donutíme pohybovat se v rovné linii, která spojuje body I a II.

obr. 22

To, co jsme s nešťastným kyvadlem udělali bylo to, že jsme omezili jeho svobodu a přinutili jej pohybovat se pouze podél jedné roviny. Tenhle pohyb tam a zpátky mezi dvěma body je stejný jako představování si pohybu kyvadla na ploché stěně, která je čelem k oku pozorujícího. Přeměnili jsme jeho kruhový pohyb do oboustranného pohybu tím, že jsme kyvadlu vzali kousek svobody. Nicméně jsme nezměnili čas, který byl ke každému pohybu tam a zpátky zapotřebí; stále se drží správného časování. Vše, co jsme udělali bylo, že jsme přeměnili jednoduchý kruhový pohyb do lineárního, který je stejně tak jednoduchý a harmonický, původně vytvořen kruhovým pohybem. Tímto způsobem můžeme převést všechny stejnoměrné pohyby, ať už to je pohyb elektronu nebo planety, do jednoduchého harmonického pohybu. Jediný problém je, že se na to musí vždy dívat ze stejné roviny a ze stejného úhlu pohledu, pokud se nejdříve dva pozorující shodnou na časování a pozici kyvadla. Tímto se dostáváme k subjektivitě. Dva extrémní body kyvadla, ve kterých není zřejmý žádný pohyb, jsou různé pro různé pozorovatele, pokud se ovšem událost nepozoruje ze stejného místa, když se hýbe v rovné linii mezi deskami, neuvidíte vůbec žádný pohyb. Pozorovatel se bude dívat na dvě místa klidu.

Hierarchie pohybu

Ve druhé kapitole jsme popsali mikrorealitu jako bytí stvořené ze vzájemně na sebe působících energetických polí, které mohou být reprezentovány jako částice. Tyto částice mají mnoho vlastností. Mají „náboj“, „otáčky“, „magnetické momenty“ a „zvláštnosti“ – a v posledních pár letech se také přišlo na „barvu“ a „šarm“.

Představme si atom vytvořený z jádra a elektronové schránky. Zjistíme, že elektrony obíhají kolem jádra obrovskou rychlostí, zatímco zároveň obíhají kolem vlastní osy. Pokud se podíváme na celek atomů v krystalu, zjistíme, že vibrují okolo své pevné pozice v mřížoví tohoto krystalu. Takže mikro-úroveň Přírody je reprezentována dvěma druhy pohybů: kruhového, otáčivého pohybu a pohybováním se vpřed a vzad díky vibraci, každý z nich na poměrně pevné pozici.

Pojďme nyní o jeden krok hierarchie struktury v Přírodě dále, např. k velkým molekulám. Tyto molekuly omezují atomy na relativně pevných místech a jakákoliv volná větev takovéto molekuly se bude snažit napodobit pohyb kyvadla a jeho rotace. Volné části těchto dlouhých molekul také budou vibrovat tam a zpátky a napodobovat pohyb nataženého vibrujícího provázku. Rychlost těchto pohybů je mnohem, mnohem menší, než rychlost elektronu obíhajícího okolo jádra.

Pokud se podíváme na jednoduché žijící organizmy, jako jsou prvoci nebo plankton, nalezneme jeden druh pohybu: vřed a vzad nebo tam a zpět, stejně jako kyvadlo nebo pružina. Pokud se podíváme na jednobuněčné živočichy pod mikroskopem tak zjistíme, že jejich pohyby jsou trhavé a že původ jejich pohybů vzniká, když s sebou rychle mrskají tam a zpátky. Mohou se pohybovat okolo své osy, ale to je způsobeno opakujícím se pohybem jejich malých „nohou“. (pozn. – bylo dokázáno, že v některých bakteriích je skutečně přítomen rotační pohyb. Bičíky jsou k tělu připevněny rotačním kloubem, který je poháněn molekulárním rotačním motorem. Berg, Howard C. "How Bacteriae Swim." Scientific American, August 1975, pp. 36-44.) Když se organizmus stává složitějším a vyvine se primitivní srdce, nalezneme pulzování nahoru a dolů jednoduché krevní tekutiny, která na oplátku způsobuje cukání těla tam a zpátky.

Přes celou zvířecí říši, od planktonu přes slona až po člověka, zjišťujeme, že oboustranný pohyb přetrvává. V žijícíh organismech není skoro žádné rotování. Jsme omezeni jen na chování podobné kyvadlu, nebo – chcete-li, oscilátoru.

Když půjdeme v hierarchii velikosti k nebeským tělesům, kroužení a otáčení se znovu objevuje. Víme, že všechny planety se otáčejí kolem své osy a zároveň krouží kolem svých vlastních hvězd. Víme, že galaxie rotují, stejně jako galaktické hvězdokupy, atd. Zkrátka zjišťujeme, že jednou z výjimečných vlastností živých stvoření je jejich opakující se pohyb. Ale je Příroda tak nešikovná, že by si nemohla vytvořit kolo, které již naši  naši předci dokázali dávno vyrobit? Nebo je za tím něco, co oči nevidí?

Pronásledování divokého kyvadla

Pojďme zpět ke starým kukačkovým hodinám se svým poklidně se houpajícím kyvadlem a podívejme se, co je na tomto pohybu zvláštní. Ale podle všeho na něm nic zvláštního není. Jeho pohyb může být popsán jakoby byl vytvořen z akce a odpočinku. Matně si vzpomínáme, že jsme již něco takového slyšeli.

(Kruhové a otáčivé pohyby a pohyb tam a zpět)

Pojďme pohyb kyvadla zanalyzovat. Jakmile se přibližuje k bodu odpočinku, více a více zpomaluje; až nakonec zastaví a začne se hýbat opačným směrem. Zákony klasické mechaniky nám říkají, že v bodě odpočinku je zrychlení tělesa na maximu; jeho potenciální energie je maximální; jeho rychlost je nulová a čas vyžadovaný ke změně rychlosti kyvadla je také nula. Pokud zanalyzujeme události, které se staly v bodě nula z pohledu kvantové mechaniky, dostaneme „jiný obrázek“. Podívejme se na kyvadlové závaží jako na matematický bod, bod, který je tak malý, že nejde ani změřit (bezrozměrný bod) a pokračuje dopředu, přičemž zpomaluje. Vidíme, že když se bod bude přibližovat ke svému místu otočení, bude za jednotku času pokrývat menší a menší vzdálenost. Ale kvantová mechanika nám říká, že když se vzdálenost dostane pod Planckovu vzdálenost, což je 10-³³cm, v podstatě vstoupíme do nového světa. Přirozený vztah mezi body zhroucení – pohyb se stane trhaným, spíše než plynulým. Čas a prostor se může stát „drsným“ nebo „hutným“. Kousek místa může být třeba překročen částicí hmoty v jakémkoliv směru bez nutnosti synchronizace s části času. Zkrátka – dvojice událostí se může odehrát buď v čase nebo prostoru a tato dvojice nebude spojena přirozeně, ale náhodným kolísáním. Také předpokládejme, že materiální bod může překročit prostor, aniž by k tomuto procesu potřeboval nějaký čas. Pokud se to stane, pak byl kousek prostoru překlenut bez uplynutí žádné doby. Pokud rozdělíme tento malý kousek vzdálenosti nulovým časem, pak zjistíme, že se tato událost stala při nekonečné rychlosti. Jinými slovy, pokud se pohybujeme skrze prostor bez použití času, nehledě na to, jak krátká je vzdálenost, tato událost se stane při nekonečné rychlosti!

Ve fyzice je takový princip, který říká, že se může stát v podstatě jakákoliv událost, která není zakázána zákonem fyziky! Co se tedy stane s kyvadlem? Všechny jeho body se chovají stejně; takže se všechny musí po malou část sekundy pohybovat při nekonečné rychlosti. Může se fyzický objekt pohybovat rychleji, než je rychlost světla?

Pojďme se na to podívat z jiného úhlu pohledu. Slyšeli jsme už o Heisenbergovu principu neurčitosti. Tento princip říká, že pokud se snažíme změřit dva parametry částice – např. jeho momentum a jeho pozici – zjistíme, že čím přesněji měříme jeho momentum, tím méně toho víme o jeho pozici, a naopak. (Momentum jednoduše znamená: hmota x rychlost.)

Pokud chceme měřit buď momentum nebo pozici částice, pak můžeme přesně změřit pouze jednu z těchto veličin. Pokud známe přesné momentum, pak její pozice je zcela neurčitá nebo neznámá, a naopak. To je příklad toho, jakými zvláštními způsoby se chovají částice velikosti atomu, nebo ještě menší.

Víme, že v případě odpočinku, kdy kyvadlo mění svůj směr, jeho rychlost je nulová. Ale momentum, přinejmenším v té malé rychlosti se rovná rychlosti násobená hmotou. Ale když vynásobíme jakoukoliv veličinu nulou, dostaneme zase nulu. Tím pádem jsme právě zjistili, že momentum kyvadla v tomto bodě je nula, což znamená, že známe jeho hodnotu velmi přesně: je to nula. Ale jak jsme před chvílí řekli, že když přesně známe momentum částice, pak jeho pozice je nejasná a kompletně neidentifikovatelná. Takže toto kyvadlo může být v podstatě kdekoliv, dokonce i na konci vesmíru. Ano, ale má na to velmi krátkou dobu se tam dostat, protože celá tato událost se stane v nulovém čase. Takže jsme znova u toho. Kyvadlo musí zmizet ve všech směrech při nekonečné rychlosti. Bude se muset do prostoru expandovat velmi rychle, jako balón, a potom stejně rychle spadnout.

Když to udělá, přijde zpátky, nabere rychlost, jde si svou obvyklou nezáživnou cestou, jakoby se nic nedělo. Nikdo z nás by toto poklidné kyvadlo nepodezříval z toho, že dělá nějaké divoké věci, když se nikdo nedívá! Ale znova – nemůžeme se spolehnout na vnější příznaky.

Abychom přinesli snadněji stravitelný model tohoto chování, vezmeme si fotoaparát. Předpokládejme, že chceme vyfotografovat ptáka letícího za běžného osvětlení. Víme, že pokud chceme mít ostrý obrázek toho ptáčka, musíme použít velmi krátkou dobu expozice (ozáření), řekněme asi 0,001 sekundy. Podíváme se na náš expozimetr a zjistíme, že nemáme dostatečné světlo, abychom ten obrázek zaznamenali na film a abychom získali dostatečné světlo, museli bychom mít nejméně 0,01 sekundy expozice. Ale víme, že za 0,1 sekundu bude ptáček už z dohledu a na obrázku uvidíme jen pruh rezprezentující toho ptáka. Takže v každém případě máme problém. Jinými slovy – nemůžete mít koláč a zároveň ho jíst.

Dosud jsme jako příklad používali kyvadlo. Ale kyvadlo reprezentuje jakýkoliv jiný systém, který osciluje nebo se hýbou tam a zpátky, ať už oscilátory pulzují v soustředěných kruzích, hýbe se dokola v oběžné dráze nebo se otáčí kolem sebe. Z pohledu pozorovatele jsou zde vždy dva body, ve kterých se jakýkoliv z těchto systémů jeví být v klidu. Ale aby byl úplně v klidu – tj. byl v bodě, kde pohyb jedním směrem mění pokyn nebo se otáčí – tento bod klidu tak nějak naznačuje zmizení hmoty a pohyb při nekonečné nebo téměř nekonečné rychlosti. Nekonečná rychlost a naprostý klid se, zdá se, doplňují.

Doposud jsme jako model používali kyvadlo, protože je jednoduché si jej představit. Nicméně atomy hmoty při pokojové teplotě vibrují o rychlosti asi 10¹5Hz; tím pádem je možné, že naše hmota bliká v té samé rychlosti.

Objektivní a subjektivní reality

Ve 2. kapitole jsme se podívali přes super-mikroskop a zjistili jsme, že naše objektivní realita je vytvořena z prázdnoty a vakua, které je naplněno pulzujícími, elektromagnetickými poli, které se prozměnu otáčí kolem dvou bodů klidu. Každý z těchto bodů klidu je dosažen skrze dobu pohybu.

Na začátku této kapitoly jsme zkoušeli analyzovat přirozenost naší subjektivní realiy. Víme, že se skládá ze souhrnu dojmů sdělených našimi smysly. Pak jsme zjistili, že náš nervový systém pro nás překládá objektivní realitu do morseovy abecedy akce nebo pohybu a klidu, což jsou oscilující elektrické stavy nervového systému.

Můžeme tak získat společného jmenovatele našich objektivních a subjektivních realit. Zjišťujeme, že obě reality se stávají „skutečnými“ jedině díky změně nebo pohybu, který nastává mezi dvěma stavy klidu. Jinými sloby, pokud zde není žádná změna, máme věčný klid a stav věčného klidu značí žádnou znatelnou realitu.

Může pro nás být užitečné, pokud budeme přemýšlet o možnosti, že dokud je zde pohyb, existuje pro nás „hmatatelná realita“; a když se ten pohyb zastaví, hmota a pevná realita se rozptýlí a zmizí. V tomto okamžiku nemohu déle odolat pokušení citovat z knihy Alexandra Davida-Neeal a Luma Yongdena (David-Neel, Alexandra, a Yongden, Lama. San Francisco: City Light Books, 1967. ) nazvané The Secret Oral Teachings In Tibetan Buddhist Sects (Tajemství ústních učení v Tibetských a Buddhistických sektách)

Hmatatelný svět je pohyb, říkají Mistři, ne soubor pohybujících se předmětů, ale pohyb samotný. Nejsou zde žádné předměty „v pohybu“, je to pohyb, který utváří předmět, který se nám jeví: není to nic jiného, než pohyb. Tento pohyb je nepřetržitá a nekonečně rychlá série záblesků energií (v tibetštině „tsal“ nebo „shoug“). Všechny předměty, které jsou našimi smysly postřehnutelné, všechny fenomény různého druhu a mohou nabýt jakéhokoliv vzhledu, jsou utvářeny rychlou sérií mžikových událostí. Jsou zde dvě teorie a obě pokládají svět za pohyb. Jedna říká, že směr tohoto pohybu (který vytváří fenomén) je plynulý, jako se nám zdá tok klidné řeky. Jiná tvrdí, že pohyb je přerušovaný a postupuje oddělenými záblesky energie, která se následuje jednu druhou v tak krátkých intervalech, že skoro neexistují.

Zdá se, že zde byl někdo předtím. Ale kam všechna ta hmota jde, když neustále mizí? A co se stane s námi, když mrkáme? To zjistíme v následujících kapitolách.

Shrnutí

Naše smysly nám překládají fyzickou realitu v morseově abecedě akce a odpočinku. To je naše subjektivní realita.

Můžeme porovnat tento jazyk akce a odpočinku s pohybem kyvadla nebo s oscilátorem.

Ukázali jsme si, že když kyvadlo dosáhne bodu odpočinku, musí se na okamžik stát nehmotným a rozvinout se do prostoru při téměř nekonečné rychlosti.

Citace z Tibetsko-Buddhistické knihy předpokládá to samé: „Hmatatelný svět je pohyb.“

Bez změny nebo pohybu není objektivní nebo subjektivní reality.

 

Příště:

4. Kapitola - Experiment s časem

 

 

Zobrazeno 1281×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz