Kdo má uši, slyš.

5. Cesta do hlubin študákovy duše - 4. kapitola - Experiment s časem

19. 11. 2013 14:35

Prosím, čtěte také:

ÚVOD

1. Kapitola - Zvuk, vlny a vibrace

2. Kapitola - Pohled přes super-mikroskop

3. Kapitola - Morseova abeceda akce a odpočinku

 

 

Předtím, než začneme tuto kapitolu, bylo by dobré připomenout čtenáři účel této knihy, který byl popsán již v Úvodu. Čelíme zde fenoménu, který je těžký vysvětlit. Vědě zabere ještě mnoho let, než bude mít ty nejzákladnější porozumění o psychickém fenoménu. Ve vědě je běžnou praxí vytvořit si nejprve „model“, který blíže popíše určitý soubor fenoménů. Ze začátku to může být základní model, který se později upřesní, jakmile se k dostání více informací. Úspěšný model pro jakýkoliv soubor fenoménů musí na tyto fenomény pasovat jednoduše a úsporně. Čím více nových zásad je zapotřebí k postavění takového modelu, tím se stává těžkopádnějším a zranitelnějším.

 

 

Graf vědomostí se pohybuje ve stále se zvětšující vzestupné spirále, která nám z těch vyšších otáček umožňuje vidět naše předchozí vědomosti v širší perspektivě. Tím pádem se Newtonova mechanika stala „speciálním případem“ uvnitř Einteinovy teorie relativity. Takže nakonec se Einsteinova teorie relativity stane „speciálním případem“ ve vědě, který bude mít podíl jak na fyzických tak i duševních fenoménech.

Nové a citlivější metody a instrumenty nám umožňují vyrábět stále více sofistikovanější měření. Nyní můžeme měřit magnetická pole kolem našich hlav díky malinkému elektrickému proudu v mozku. Můžeme dělat vysoce důmyslné měření, které ukáže, že kdykoliv nastane v tělesném systému nějaká změna, všechny ostatní systémy jsou nějakým způsobem zasaženy. Už se nedíváme na naše tělo jako na soubor oddělených orgánů vhozených do pytle, ve kterém může specialista opravit jeden orgán, bez toho, aniž by zasáhl jiný.

Stejné je to i ve společnosti a v celé planetě, solárním systému a také v celém vesmíru. Doufám, že jak se budeme dostávat ke konci této knihy, ukážu, že jsme částí vysoce integrovaného systému v tom širším smyslu slova.

Nicméně, pojďme zpátky k našemu modelu. Pokusíme se v něm spojit tolik různých fenoménů, kolik bude možné a nasoukat je do jednoho kompaktního systému. Fyzický, objektivní fenomén slouží jako počáteční bod pro tento model.

 

Experiment s časem

V předchozích kapitolách jsme mluvili o činnosti nervového systému, který dostává vstupní informace z prostředí a kóduje je pro nás do jazyka akce a odpočinku. Tyto akce se přirozeně stávají v čase, tzn., že jakákoliv zmíněná událost zabere nějaký čas.

Když přemýšlímě o čase, myslíme na hodinový čas. Události na celém světě jsou synchronizovány hodinovým časem, od jízdních řádů vlaků, letadel po celém světě, plaveb, astronomie, světové telekomunikace, atd. Ty kompletně závisí na přesném časování. Standard přesnosti dochvilnosti zařízení se rapidně zvětšili, díky požadavkům pro mnohem, mnohem přesnější časování pro vesmírnou komunikaci, plavbu, astronomii atd. Spíše, než užívání mechanických hodin se nyní spoléháme na „atomové hodiny“. To nejsou hodiny v pravém slova smyslu, ale zařízení, které jako normu pro časomíru používá velmi stabilní kmitání atomu cesia.

 

 

Od kukačkových hodin až po náramkové hodinky, všechny tyto hodiny pro nás mají nasekat 24 hodin dne více či méně spolehlivě do hodin, minut a sekund. Nazvěme tento druh času „objektivním“, jelikož hodiny každého z nás rozdělují čas do stejných kousků. Nicméně z vlastní zkušenosti víme, že čas „necítí“, když pluje stejnoměrně mezi různými okolnostmi. Když provádíme nějakou zajímavou aktiviu, čas „letí“; zatímco když čekáme v zubní ordinaci, tak se „vleče“. Když se Einsteina jednou otázali na „psychologický čas“, odpověděl svým slavným postřehem: „Když strávíte dvě hodiny s pěknou dívkou, zdá se vám, že to byla jen minuta. Ale když minutu sedíte na horkých kamnech, zdá se vám, že to byly dvě hodiny.“ Tímto jsme „pevně“ určili relativitu času, pojďme se podívat, jak tento subjektivní čas můžeme využít.

Ze spánkových studií víme, že během snění nastává časové rozšíření. Jinými slovy, pokud je např. osoba vzbuzena a požádána, aby popsala, co se v jeho snech dělo, obvykle přijde s dlouhým příběhem, který by zabral mnohem delší dobu objektivního času.

Také víme, že pod hypnózou může nastat časové rozšíření * a můžeme si jej lehce všimnout. Studie na takovéto drogy ovlivňující mysl, jako je konopí, LSD, apod., ukazují, že nastává časové zkreslení. Jelikož tyto látky nejsou pro většinu čtenářů této knihy neznámé, můžeme je použít jako příklad. Když posloucháme někoho, kdo je pod vlivem těchto mysli ovlivňujících drog, cítíme, že řečník mluví velmi pomalu a že jeho pauzy mezi slovy jsou extrémně dlouhé. Ve skutečnosti si jsme jisti, že ještě stihneme oběhnout budovu, než vysloví další slovo. V jeho výšce tónu není žádná změna, tzn., že jeho slova nezní jako pomalu přehrávaná kazetová nahrávka. Máme zkrátka subjektivnější čas a můžeme ten akt projebu pozorovat ve větším detailu. Zrychlil se náš duševní proces oproti řečníkovi? Nebo máme jednoduše více času na to, abychom tuto událost sledovali?

Vyzkoušejme experiment, který by nám toto dilema mohl osvětlit. Když je osoba, která je skrze biofeedback (biologickou zpětnou vazbu) trénována, aby vysílala theta vlny, nebo se může položit do hlubokého meditativního stavu a v ten samý čas je schopna se dívat na vteřinovou ručičku hodinek před ním, bude překvapen při zjištění, že se tato vteřinová ručička zastavila. Je to poněkud zarážející zkušenost a přirozená reakce je: „To není možné!“ *2 V tom okamžiku vteřinová ručička zrychlí a pokračuje ve svém obvyklém tempu. Nicméně, pokud se přes tuto reakci dokážeme přenést a dívat se s polootevařenýma očima na ciferník, zatímco jsme stále v hlubokém meditačním stavu, potom můžeme zdržet vteřinovou ručičku jak dlouho budeme chtít.

Tento experiment je jistě omezený jen pro ty, kteří mají vysoce dobrou kontrolu nad svými stavy vědomí. Vytvořil jsem experiment, který může zkusit prakticky každý, kdo chce zažít tuto změnu v čase, v menším rozsahu. Nevyžaduje žádné drogy ani trénink. Jedinou věc, kterou potřebujeme, jsou hodiny s vteřinovou ručičkou nebo náramkové hodinky s dostatečně velkým ciferníkem a jednoduše viditelnou vteřinovou ručičkou.

  • Krok 1. Uvolněte se. Položte hodinky před sebe na stůl, takže je budete moci jednoduše vidět bez větší námahy se svýma polozavřenýma očima. Opřete se o své lokty na stůl, pokud chcete.
  • Krok 2. Dívejte se na hodinky v pohodlné pozici a následujte vteřinovou ručičku. Pokuste se vstřebat a pamatovat si rytmus, kterým se hýbe. Všechno to by mělo být činěno bez velké námahy.
  • Krok 3. Toto je v tomto experimentu rozhodující bod. Zavřete své oči a představte si sebe při své nejoblíbenější činnosti. Tato vizualizace musí být co nejdokonalejší. Například – pokud si sebe představujete, jak ležíte na pláži na sluci, musíte tam být – celí. Nesmíte pouze myslet, že tam jste, ale také cítit teplo slunce a texturu písku; slyšet zvuky vln; používejte všechny smysly. Výsledek bude lepší, pokud si vyberete relaxační aktivitu spíše, než hektickou.
  • Krok 4. Když cítíte, že jste se ve své vizualizaci stabilizovali, pomalu trochu pootevřete oči. Nesoustřeďte se na hodinky, jenom na ně letmo nechte padnout svůj pohled, jako byste se o ně vlastně ani nezajímali. Pokud jste dělali vše, tak jak byste měli, můžete vidět, jak se vteřinvá ručička na pár místech zasekává, zpomaluje anebo postává. Pokud jste byli velmi úspěšní, můžete na chvilku ručičku skutečně zastavit. Pro některé lidi je to šokující zážitek. Ten moment, kdy se pozorovatel lekne, vteřinová ručička vystřelí a vrátí se ke své normální rychlosti. Ale určitě je zde něco velmi zarážejícího.

Popsali jsme několik příkladů, ve kterých je čas nějakým způsobem zmanipulován. Neříkám, že jsme skutečně pozastavili pohyb hodin. Stále si drži svůj starý dobrý objektivní čas. Ale natáhli jsme náš subjektivní čas, takže teď čelíme subjektivní situaci, která naopak poskytuje podobnost k dobře známé objektivní situaci. Tohle bylo poprvé objasněno v teorii relativity, ve které bylo ukázáno, že dva pozorovatelé, kteří se pohybují proti sobě se neshodnou na rychlosti, kterou jejich příslušné hodiny běží.

Pojďmě se blíže podívat na to, co je ve všech případech stejné. Zjišťujeme, že spojovacím článkem je pozměněný stav vědomí. *3 Někteří můžou tvrdit, že poslední experiment neměl nic do činění s pozměněným stavem mysli; ve skutečnosti někteří dokonce úplně popřou takovou věc, jakou je vědomí.

Proč se potom ale hodiny zpomalily nebo na chvilku úplně zastavily? Myslím, že mysl pozorovatele (nebo zkráceně „pozorovatel“), bytost, která uvádí věci v soulad a dává informacím předloženým mozku smysl, tam nebyla. Šla na pláž a nechala svůj „hardware“ doma, bez dozoru. „Hardware“, čímž myslím smyslové orgány a mozek, zpracovává a vytváří informace, ale ta bytost, která uvádí věci v soulad a dává informacím smysl, na chvíli opustila tělo.

Tohle tak nesmyslné, jak se může zdát. *4 Takový „pozorovatel“, který odešel bez povolení na pláž by mohl být zpozorován „citlivou“ nebo jasnozřivou osobou, pokud k tomu budou vhodné podmínky. Zatímco byl „pozorovatel“ zaneprázdněn korelací informací, které k němu z pláže přicházely, nemohl se zabývat informacemi, které mu byly podávány jeho fyzickýma očima zírajícími na hodinky.

 

 

 

Od té chvíle, kdy se hodinky zastavily do chvíle, kdy se začaly znovu hýbat, byl „pozorovatel mimo tělo“. V případech, kdy se hodinky pouze zastavily, byl „pozorovatel rozdělený“. Byl částečně na pláži a částečně v těle, zabývající se informacemi ve snížené míře. V následujících kapitolách mám v úmyslu probrat, jak se všechny tyto věci, které se „pozorovateli“ dějí vůbec můžou stát. Pro tuto chvíli zůstaneme s výsledky našeho experimentu a zkusíme si z něj něco vzít.

V případě úplného zastavení hodinek se oči staly nehybnou kamerou, která do promítacího plátna v mozku ukazovala poslední informaci, kterou viděla před odchodem „pozorovatele“. To je podobné jako dnešní malé kalkultory. Displej ukazuje a drží poslední informaci, kterou tam pracovník vyťukal.

Pozorný čtenář si asi všimnul zajímavé vlastnosti, které má „pozorovatel“: může poletovat do vzdálených míst a to za zlomek sekundy. Může opustit své fyzické tělo a být na pláži vzdálené tisíce kilometrů a být zase zpátky během jedné nebo dvou vteřin.

V předchozí kapitole jsme probrali chování oscilátorů a kyvadel. Vzpomeňme si, co se stane, když se kyvadlo dostane do jedné ze svých extrémních pozic. Zjistili jsme, že mezi body, ve kterých se kyvadlo musí úplně zastavit a kde se začíná otáčet na svou zpáteční cestu, je místo, ve kterém se běžný vztah mezi časem a prostorem zhroutí, ve kterém je jeho pozice „smetena“ a nekonečné nebo téměř nekonečné rychlosti se střetnou, kvůli nejasným principům, které zde fungují v kvantovém měřítku věcí.

Víme, že nemůžeme zrychlit fyzický předmět na rychlost světla, nemluvě o nekonečné rychlosti. Ale v podmínkách, o kterých diskutujeme, fyzická hmota ztrácí svou jednoznačnost, stává se méně „tuhou“, čímž usnadňuje „pozorovateli“, aby se od ní oddělil. Naše těla, jak víme z 1. kapitoly, se chovají stejně jako kyvadlo. Je možné, že „pozorovatel“, nemaje žádnou fyzickou hmotu, mohl ve velmi vysoké rychlosti poletovat tam a zpátky, pohybujíce se tělem nahoru a dolů? A pokud je to tak, kam odešlo?

Jednoduchý diagram nám pomůže dát zmíněné fenomény do správného řádu. (Nebojte se diagramů. Autor má plné porozumnění s nechutí, kterou pro většinu lidí diagramy, matematika, grafy apod. představují. Nicméně diagramy mohou sdělit více, než slova. Takže to na chvilku překousněte; budeme s tím rychle hotoví.) Na obr. 23 je náš čtyř-rozměrný časoprostor reprezentován dvěmi liniemi: svislá určuje čas, vodorovná reprezentuje prostor. Pamatujme, že prostor má tři dimenze, ale zde jsou znázorněny pouze jedinou vodorovnou linií. Cesta času do budoucnosti je ukázána jako pohyb směrem nahoru, nad vodorovnou linii, zatímco vše, co se stalo v minulosti je znázorněno dole pod ní. Místo křížení vodorovné a vertikální linie reprezentuje naše „teď“. Je to počáteční bod pro jakoukoliv událost.

 

Obr. 23

Pojďme nyní vyzkoušet tento diagram a podívejme se, jak by se v tomto diagramu choval foton, což je částice světla. Víme, že světlo cestuje asi 300 000 km/s. Takže, pokud začneme z bodu „teď“, označíme na svislé linii naše jednotky času: 1, 2, 3 sekundy. Na vodoronvé linii označíme vzdálenost, kterou tato částice ušla: za první sekundu ušla 300 000 km, za další sekundu 600 000 km, za třetí sekundu pak 900 000 km.

Od bodů na svislé linii, která zaznamenává časové jednotky, protáhneme tečkované vodorovné linie a z bodů na vodorovné linii, která zaznamenává jednotky vzdálenosti, protáhneme tečkované svislé linie. Tyto linie se budou překřižovat a skrze tyto body křížení nakreslíme úhlopříčku, která bude začínat v bodě „teď“. Můžeme prodloužit tuto úhlopříčku pod bod „teď“ dolů do minulosti. Tyto dvě úhlopříčky vykreslí dva trojúhelníky, které se svými vrcholy dotýkají bodu „teď“. Jejich základy jsou otevřené, samozřejmě, protože nemůžeme limitovat ani minulost ani budoucnost. Ve skutečnosti si můžeme představit bod „teď“ jako pohybující se do budoucna a nechávájíce za sebou mnoho „teď“, které ohraničují naši minulost. Také můžeme říct, že horní (vystínovaný) trojúhelník popisuje aktivity, které nastanou v budoucnosti, zatímco spodní vystínovaný trojúhelník znázorňuje události minulosti.

Nejrychlejší akcí ve fyzickém světě je přirozeně limitována rychlostí světla. Takže úhlopříčky znázorňující rychlost světla nastavují meze rychlosti, ve které může předmět cestovat v rámci našeho fyzického vesmíru. Fyzici nazívají toto chování „časupodobným“, který zmiňuje náš obyčejný časo-prostorový vesmír, protože všechny akce na tomto diagramu, které se přihodí pod úrovní rychlostí světla budou mít tendenci se shromažďovat okolo svislé časové přímky.

I přes tato zjevná omezení jsou zde odvážní fyzici, kteří pracují na hypotetických částicích nazývaných tachyony, které se pohybují nadsvětelnou rychlostí. Rychlost tachyonů začíná těsně nad rychlostí světla a může dojít až k nekonečné rychlosti *5

To nás přináší k další části diagramu. Předpokládejme, že máme tachyon, který se pohybuje v podstatě pouze podél vodorovné přímky prostoru. Pohybuje se tak rychle, že nepotřebuje skoro žádný čas. V předchozím příkladu zabralo fotonu tři sekundy, aby překonal vzdálenost 900 000km, jak je ukázáno na diagramu. Tachyon bude touto vzdáleností cestovat v podstatě za žádný čas, takže můžeme zakreslit jeho pohyb na vodorovné linii, bez ohledu na svislou časovou linii. Na svislé lince není nic, co bychom měli zaznamenat, jelikož pro pohyb tachyonu nebylo zapotřebí skoro žádného času.

Nyní předpokládejme, že se tachyon zpomalí na jeden milion kilometrů za sekundu. To je stále významně rychlejší než rychlost světla a bod znázorňující rychlost tachyonu se přirozeně označí na svislé linii, jak je ukázáno na diagramu. Stále ale bude blíže k vodorovné než ke svislé ose. Zkrátka, všechny rychlosti, které jsou rychlejší než rychlost světla budou mít tendenci se shlukovat okolo vodorovné osy prostoru a tím pádem je toto chování nazýváno „prostorupodobným“. Rychlosti, ve kterých je prostor překročen s pomocí velmi malého množství času je pojmenován jako „prostorubodobnou" aktivitou.

Když se něco pohybuje tak rychle, že pro svůj pohyb nepotřebuje skoro žádný čas, pak se pohybuje téměř nekonečnou rychlostí, a když něco jde tak rychle, pak musí být přítomno na všech místech současně! My smrtelníci bychom tomuto druhu chování mohli dát přesnější pojmenování: všudypřítomnost. To je velmi důležitý koncept, který si vysvětlíme později.

 

Všudypřítomnost

Všichni jsme slyšeli o nadzvukových letadlech, které přeletí Atlantik za hodinu a půl. Naši astronauti přeletí Atlantik za asi 15 minut. Předpokládejme, že bylo vyvinuto letadlo, které by létalo mezi Londýnem a New Yorkem za půl minuty. Představte si sebe, když se letušky v takovémto letadle ptáte na vaši polohu. Řekla by: „Zrovna jsme opustili New York – blížíme se k Londýnu – jejda! Jsme na cestě zpět do New Yorku.“ Naše otázka určitě nemá smysl. Můžeme prostě přijmout ten fakt, že jsme tak trochu na obou místech více či méně zároveň.

Teď připusťme, že postavíme vozidlo, které může cestovat skoro tak rychle jako světlo. To znamená, že bychom mohli objet naši planetu asi sedmkrát za sekundu. To nám umožňuje vidět prakticky jakýkoliv bod na naší zemi během sekundy. A lidé na zemi nás mohou v podstatě vidět na jednom či jiném místě během sekundy, takže kolem země tvoříme schránku „přítomnosti“.

Představme si nyní, že se pohybujeme skoro nekonečnou rychlostí. Pak je jednoduché pohopit, že můžeme cestovat kolem a skrz náš solární systém (nebo galaxii, nebo vesmír, v této záležitosti) mnohokrát za sekundu, čímž kolem celého tohoto systému splétáme pevný vzor. Mohli bychom vidět vše, co je zde k vidění a být všude v prakticky žádném čase. Jinými slovy, stali bychom se všudypřítomnými.

Poté, co se nám tato novinka všudypřítomnosti trochu onosila a už jsme si zvykli na vysokou rychlost, cítíme, že jenom tak rychle svištět dokola je nedostatečné. Také bychom rádi věděli, co se v našem solárním systému děje. Takže si musíme vytvořit počítač s velmi rychlým informačním procesorem, který v naší představivosti může být postaven levně a rychle. Můžeme vstřebat všechny informace o solárním systému, jak k nám přicházejí. Nejen že jsme teď všudypřítomní, ale také vševědoucí.

Nacházíme se rozprostřeni skrze a okolo solárního systému v mihotajícím se, vibrujícím jádře - vševidoucího a vševědoucího. Poté, co jsme zapoměli na všechny potíže, kterých jsme při tomto velkém technickém výkonu dosáhli, dosažení skoro nekonečné rychlosti se pro nás stalo běžnou věcí. Nyní se obrátíme dovnitř, abychom zvážili náš stav a přijdeme k paradoxnímu zjištění, že pohybovat se tak rychle je skutečně to samé, jako být v klidu, na všech místech současně! Zjišťujeme, že pokud bychom mohli nějak zvětšit naše vědomí, naše „mysl pozorovatele“ by zaplnila všechen prostor a nepotřebovala by utíkat tak rychle. Také nyní rozumíme tomu, že dosažením nekonečné rychlosti by znamenalo dosažení dalšího, vyššího stavu klidu nebo stavu bytí. Kruh se zde uzavírá.

Je na čase, abychom se vrátili k našim diagramům.

Uděláme diagram podobný tomu z obr. 23, se těmi samými „objektivními“ souřadnicemi. „Objektivními souřadnicemi“ myslíme, že znázorňují prostor a čas, jak je normálně známe. Ale rovnoběžně s těmito objektivními souřadnicemi přidejme rozlomené linie, které znázorňují naše subjektivní souřadnice v subjektivním prostoru a subjektivním čase (Obr. 24). V našem „normálním“ bdělém stavu mysli tyto dva souřadnicové systémy zůstávají paralelní a překrývají se. Většinu času je zde nicméně opakované kolísání, které se opakuje asi každých 1/2 hodiny *6

 

obr. 24

Tvrdím, že během pozměněného stavu vědomí se naše subjektivní prostoročasové souřadnice oddělí od objektivních souřadnic a rotují okolo společného středu, jak vidíme na obr. 25. Pootočme subjektivní souřadnice pod libovolným úhlem, který budeme nazývat ‡ (psi) a nakreslíme rovnoběžnou linii k vodorovné objektivní přímce prostoru skrze značku s 1 sekundou. (To znázorňuje odhad jedné objektivní sekundy k našemu subjektivnímu času.) Nyní na něm najděme křížení se subjektivním časem, t subj. Změříme-li délku úhlopříčné linie z bodu „teď“ do překřížení, zjistíme, že naše subjektivní jednotka času je delší, než ta objektivní. Zkrátka, vypadá to, jako bychom měli více času, než předtím, abychom dělali to, čím jsme právě zaneprázdněni. Ve skutečnosti máme k vybranému úhlu k dispozici čtyři subjektivní sekundy oproti jedné objektivní sekundě.

 

obr. 25

Vraťme se k osobě pod vlivem drog, ktero někdo poslouchá, jak mluví. Předpokládejme, že řečník vysloví jedno slovo za sekundu. Osoba pod vlivem drogy, pravděpodobně také v pozměněném stavu vědomí bude mít subjektivnější čas k poslouchání slova a tím pádem bude v lepší pozici, aby slovo analyzoval, protože jeho duševní pochody pracují v normálním objektivním rytmu.

Jednoduchý příklad nám tento fenomén zpodobní. Předpokládejme, že máme tyč a na ní velké suky. Když je slunce v nízkém úhlu, stín tyče bude velmi dlouhý, takže můžeme suky a prostor mezi nimi pozorovat ve větším detailu (obr. 26).

obr. 26

Pozorný čtenář zde ale asi poznamená: „Proč to tak komplikovat? Většina těchto fenoménů by se dala prostě přičíst předpokladu, že se náš duševní proces značně zrychlil a tím pádem se přesnost našeho vnímání významně zvětšil. K tomu, abychom vysvětlili časová zkreslení nepotřebujeme subjektivní čas a prostor.

Nicméně toto není ten případ, jak si ukážeme později. Když se podíváme zpět na diagram, přijdeme ke zjištění, že jakékoliv další zvětšení v úhlu X, ohromně zvětší také náš subjektivní čas (Hodnota pro průměr (t subj)/(t obj) jde rapidně nahoru, když jdeme za 89°. V 89,90° je tento průměr asi 573. Nad 89,9999° jde za jeden milion.) Když se osa našeho subjektivního času naklání blíže k té vodorovné, zjišťujeme, že můžeme mít asi milion subjektivních sekund ke každé objektivní sekundě, protože bod křížení mezi vodorovnou linií, značící objektivní čas s bodem jedné sekundy, se potká s nakloněnou osou našeho objektivního času velmi daleko od bodu „teď“. A když se naše osa subjektivního času nakonec stane vodorovnou, náš subjektivní čas se stane nekonečně dlouhým, takže pod těmito podmínkami nemáme za potřebí vůbec žádný objektivní čas. (Když se z úhlu ‡ stane 90°, pak se subjektivní čas stane nekonečně dlouhým. To proto, že cosinus 90° je nula.

A proto:

V tomto bodě by bylo užitečné, abychom si zopakovali to, co jsme se z těchto diagramů se dvěma časy naučili. Z obr. 23 víme, že čím rychleji se něco pohybuje, tím více se přibližuje k vodorovné lini, tzn. že projevuje „prostorupodobné“ chování. Z obr. 25 vidíme, že čím více se naše křivka „subjektivního času“ naklání k vodorovné, tím více subjektivního času budeme mít v rukou. Pokud tyto dva diagramy zkombinujeme, musíme z toho vyvodit, že naklonění naší osy se subjektivním časem způsobuje, že se chováme více „prostorupodobně“, což znamená, že v pozměněném stavu vědomí se mnohem rychleji roztahujeme do prostoru. Jinými slovy, roztahování vědomí vede k roztahování do prostoru. To může nastat při rychlostech nižších i vyšších než je rychlost světla.

Zde si pozorný čtenář jistě všimnul, že v našem subjektivním čase jsme bez dlouhých cavyků vkročili do rychlosti světelné bariéry. To je něco, co nemůže udělat žádný fyzický předmět; ale náš „pozorovatel“, tím že není fyzická bytost, při tom nebude mít žádný problém. Nicméně „pozorovatel“ je stále slabě připoután k fyzickému tělu a fyzické smysly mu stále přenášejí zprávy v nezkreslené formě. Stále funguje, i když pozvolna přes pozadí fyzického času. Překročením bariéry rychlosti světla, se bude nacházet v prostorupodobném světě. Tohle je zcela jiný nový svět, ve kterém není omezena rychlost, ve kterém se čas přeměnil na prostor.

 

Zapnutí a vypnutí

Nyní je na čase, abychom začali skládat dohromady předpokládané bizarní chování kyvadla nebo oscilátoru, o kterém jsme se bavili ve 3. kapitole. Když se vzdálenosti za jednotku času v extrémní pozici, skrze kterou se kyvadlo hýbe, stávají extrémně malými, střetáváme se s téměř nekonečnou nebo nekonečnou rychlostí. Ale nekonečná rychlost čeho? Odpovědí se zdá být: nekonečná rychlost nefyzického subjektu, „pozorovatele“, zatímco fyzické tělo ztrácí v prostoru svou jednoznačnost. (Neznáme jeho pozici.) „Pozorovatel“ si drží svou celistvost jako jednotka zpracovávající informace. Navzdory jeho ohromné expanzi do prostoru, zatímco vše, co můžeme říct o fyzickém těle je to, že „bliká“ dvakrát během oscilace, v bodě klidu.

Takže jak naše těla oscilují nahoru a dolů asi sedmkrát za sekundu, „pozorovatel“ se při každém pohybu po extrémně krátkou dobu objektivního času roztahuje, poté se stahuje, aniž by si něčeho všimnul. Jinými slovy, náš úhel ‡se na okamžik otevře a znovu zavře, couvá a jde ruku v ruce s objektivním časem. To se stane asi čtrnáctkrát za sekundu, jelikož máme dva body klidu za jeden cyklus. Běžně si tuto událost ani neuvědomujeme. Nicméně, „pozorovatel“ může ujít za tuto velmi krátkou dobu velkou vzdálenost a pozorovat mnoho věcí. Pak není divu, že může být pryč na vzdálené pláži a zase zpátky za pár vteřin.

Když se naše schopnost zdržet rozvinutý stav vědomí zvětšuje, pak se úhel ‡ neuzavírá a nestává se nulou, ale kolísá v určitém rozestupu z osy objektivního času. To zvětšuje náš subjektivní čas, takže si začneme pamatovat některé informace, které jsme získali, zatímco jsme byli mimo tělo.

Z toho všeho vyplývá, že můžeme popsat stupeň vědomí osoby poměrem jeho subjektivního času proti jeho objektivnímu. Škála těchto poměrů je velmi široká. Začíná s malými rozdíly, což běžně považujeme za „toulavé myšlenky“ (náš malý experiment s časem), přes hypnotickou dilataci, po snění, což je nepochybně pozměněný stav vědomí. A nakonec hluboký meditativní stav, ve kterém se čas „zastavil“ nebo skoro „zastavil“. Můžeme to vyjádřit v jednoduché matematické rovnici:

 

Nebo si vezměte příklad z obr. 25:

 

Doteď jsme se nesoustředili na to, co se děje s naší souřadnicí subjektivního prostoru, která rotuje spolu se souřadnicí subjektivního času. Když se subjektivní čas roztahuje, stejně tak se expanduje i „pozorovatel“ do svého subjektivního prostoru. (Pamatujte, že souřadnice prostoru reprezentuje trojrozměrný prostor.)

Po „jízdě“ z našeho času-podobné do prostoru-podobné dimenze se naše prostorová osa objeví v ose objektivního času. To s sebou nese překvapující následky. Náš časupodobný subjektivní prostor se stává objektivním časem. To znamená, že náš „pozorovatel“, jak cestuje tím, co považuje za svůj prostor, se vlastně pohybuje skrze svůj vlastní objektivní čas a zároveň objektivní čas jiných lidí, buď do minulosti nebo do budoucnosti. To snad může vysvětlit, jak funguje mechanismus jasnozřivců (jasnozřivci jsou lidé, kteří dokáží fungovat bez omezení prostoru a času a mohou vidět a popsat události, které se dějí v minulosti a budoucnosti, jak ve fyzické, tak i nefyzické sféře.) Zdá se, že jsou schopni popsat minulost, někteří z nich překvapivě dobře. Mohou eventuálně předpovědět budoucnost, ale jelikož je budoucnost vytvořena z pravděpodobností závisejících na lidské svobodné vůli, takovéto cestování budoucností je spíše nejasné a nespolehlivé (Obr. 27).

Když se nějakého jasnozřivce zeptáme, jak „tu svou věc dělá“, odpoví: „Jdu do tvé minulosti.“ Má pocit, jakoby cestoval skrze čas. Čas je pro něj prostor.

Vraťme se nyní k našemu experimentu s hodinami. Požádal jsem vás, abyste si představili oblíbenou činnost. To automaticky naprogramovalo vašeho „pozorovatele“, aby se pohyboval v minulosti, protože vaše oblíbená činnost může být jedině něco, co jste v minulosti zažili. Váš „pozorovatel“ se přesunul do minulosti mrknutím oka a byl daleko na pláži a zpátky dalším mrknutím; šel do svého subjektivního času a prostoru, do jiné „reality“. Můžeme považovat představování si něčího „pozorovatele“ do budoucnosti jako něco ne příliš namáhavého. A znovu, čas se zpomalí.

Všechno to zní ze začátku velmi zmateně. Nicméně je to spíše jednoduchý a kompaktní způsob, jak vysvětlit mnoho nejasných fenoménů, které se teprve mají vědecky vysvětlit.

Z čeho se tedy realita skládá? Jak po zjištění toho všeho vidíme realitu?

Obr. 27

Naše Pevná a Ne tak Pevná realita

Pojďme zpátky ke kyvadlu, což je naše tělo. Osciluje nahoru a dolů asi sedmkrát za sekundu. Pokaždé, když se tělo dostává do klidu (čtrnáctkrát za sekundu) se „pozorovatel“ roztáhne ve velmi vysoké rychlosti skrze svůj subjektivní čas do objektivního prostoru. Tato expanze nezabere prakticky žádný čas. Obr. 28 popisuje vztah mezi našimi rozdílnými realitami. Naše pevná fyzická realita pokračuje, jako obvykle, až na malé pauzy, během kterých se náš „pozorovatel“ vytratí a zase vrátí zpátky. Během těchto momentů se v jiných dimenzích nebo realitách netrénovaný „pozorovatel“ vrací zpátky bez předání jakýchkoliv znalostí této vycházky mysli a mozku. Jinými slovy - tato zkušenost běžně nedosáhne úrovně vědomí.

Velmi dobrým příkladem pro toto je tzv. „podprahová inzerce“. To byla technika používána před několika lety, kdy se inzerovali produkty v kinech nebo v televizích tak, že se na obrazovce na zlomek sekundy zobrazila požadovaná zpráva. Veřejnost si toho nebyla vědoma, jelikož byla zpráva příliš krátká, aby aktivovala vědomou mysl a vyprodukovala souvislý myšlenkový obraz. Ale podvědomá mysl, jelikož je mnohem rychlejší, zprávu posbírala a lidé poctivě konzumovali inzerované produkty. Tyto techniky byly již naštěstí postaveny mimo zákon.

Trénovaný „pozorovatel“ (ten, který dokáže být na chvíli ve vysokém stupni vědomí) dokázal, jak jsme si již ukazovali, svůj subjektivní čas značně roztáhnout. Přirozeně může být schopen pozorovat a zanechat stopu v informaci, kterou vidí. Poté, při jeho návratu může tyto obrazy přenést do myšlenek.

obr. 28

 

obr. 29

Zatímco má někdo stav rozšířeného vědomí, jeho diagram reality se od toho na obr. 28 liší a vypadá spíše jako na obr. 29. Pokud si všimnete vrchni linky, jeho druhá realita se stala stejně souvislá a natažená jako jeho fyzická realita. Tráví tam tolik času jako na fyzické úrovni (ne ve skutečném objektivním čase). Měl by tím pádem být schopen vytvořit ucelený obraz této zkušenosti a popsat to, co tam vidí. Rozvoj této schopnosti zachovat si informace bude vysvětlen v následujících kapitolách.

Prozatím jsme používali 7 Hz rychlost pohybu těla jako spoušť pro „vyhnání“ pozorovatele. Ale jak si můžete ze 3. kapitoly pamatovat, tak jakýkoliv oscilátor bude mít tendenci zmizet a znovu se objevit ve své vlastní rychlosti. Atomy v našem těle jsou takovýmito oscilátory; vibrují rychlostí asi 10¹5 (10 na patnáctou) Hz. Je pravděpodobné, že se naše těla znovu vypínají a zapínají při této velmi vysoké rychlosti. Nemůžeme vědět, jestli je to pravda, jelikož není způsob, jak bychom tento rychlý fenomén zachytili. Nicméně nemůžeme předpokládat, že všechny atomy v našem těle byjí synchronizovaně nebo souvisle. Musíme si naše těla představit jak zhasínají a rožínají postupně, různé místa zmizí, jiná se objeví. Jinými slovy jsme vždy částečně někde „mimo“. Tohle ale nemění základní model, který jsme zde uvedli, jelikož nezáleží na tom, jak dlouhé jsou tyto periody.

V nepravděpodobné události, kdy v těle nastane úplná souvislost (to může nastat ve velmi vysokém stupni vědomí), se pak přirozeně tělo vypíná a zapíná jako celek a můžeme očekávat, že v tomto stavu uvidíme některé velmi neobvyklé věci. Vzali jsme pulzaci 7 Hz jako minimální počet vypnutí a zapnutí, jelikož je to měřitelný údaj.

Shrnutí

Experiment s časem ukazuje, že máme objektivní a subjektivní čas-prostor, který se běžně kryje.

Pod pozměněným stavem vědomí se tyto dva oddělují a můžeme fungovat v našem subjektivním prostoru-čase.

To vysvětluje mnoho fenoménů, jako je jasnovidectví, telepatie atd.

Předpokládáme „pozorovatele“ , což je naše „psychika“ a ta se na velmi krátkou dobu stává „všudypřítomnou“. To je ten čas, který je pro kyvadlo nebo oscilátork zapotřebí, aby změnil svůj směr pohybu.

Naše těla jsou oscilátory a atomy, které naše velká těla tvoří, jsou také oscilátory. Tím pádem se roztahujeme do prostorupodobné dimenze mnohokrát za sekundu a to velmi rychle a padáme stejně rychle, snad při rychlosti atomové vibrace. Nicméně, v pozměněném stavu vědomí můžeme rapidně roztáhnout náš subjektivní čas. To nám umožňuje pozorovat akci jiných psychik, které jsou „tam venku“ v klidném stavu a přinést „zvenku“ zpátky užitečné informace. To je učiněno za použití ne mnoha objektivního času.

Takže naše realita je vytvořena z neustálých velmi rychlých pohybů tam a zpátky mezi pevnou realitou a realitou výstupní, o kterou se dělíme s ostatními.

Rozšířené vědomí nebo vědomí vyššího stupeně zahrnuje také rozšíření naší psychiky do prostoru.

______________________________________________________________________________

Poznámky:

*(Le Cron, Leslie M. Experimental Hypnosis. New York: Macmillan, 1952, str. 217.)

*2 (Floyd, Keith. "Of Time and Mind." In White, John, ed.: Frontiers of Consciousness. New York: Julian Press, 1974.).

*3 (Tart, Charles T. Altered States of Consciousness. New York: Wiley, 1969, pp. 335-45; London: Wiley, 1969.).

*4 (Monroe, Robert A. Journeys Out of the Body. New York: Doubleday 8c Co., 1971; London: Souvenir Press, 1972. Targ, Russell and Puthoff, Harold. "Remote Viewing of Natural Targets," Parapsychol. Rev. 6: 1975, str. 1-3.)

*5 (Bilaniuk, Olexa-Myron and Sudarshan, E. C. Physics Today,May 1969, Vol. 22.).

*6 (Lavie, Peretz and Kripke, Daniel F. Psychology Today, April 1975, str. 54.)

 

 

Příště:

5. kapitola - Kvantita a kvalita vědomí

Zobrazeno 1173×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz