3. Cesta du hlubin študákovy duše - 2. kapitola - Pohled přes super-mikroskop

Prosím, čtěte také:

Úvod

1. kapitolu - Zvuk, vlny a vibrace

 

 

Pohled přes super - mikroskop

V předchozí kapitole jsme se vyzbrojili vědomostmi ohledně zvuku a vibračního chování. Dobře jsme tyto znalosti využili, když jsme se podívali na takové věci, jako jsou stojící vlny, resonance, rytmické stržení apod., v živém těle. Předpokládejme, že máme velmi speciální mikroskop, takový pomyslný, který dokáže zvětšovat tak moc, že pouhé atomy jsou lehce pozorovatelné. Pojďme se podívat na nějakou odkrytou živou tkáň. Používáme malé zvětšení; vidíme nepravidelnou síť malých krevních cév, kousky pojivové tkáně a nějakou svalovou tkáň a kost. Přes to všechno vidíme krev a celkový dojem je docela nepravidelný a lepkavý nepořádek. Zaměřme se nyní na svalovou tkáň a začněme přibližovat. Lepkavý sval se najednou stane vysoce organizovanými svalovými vlákny, všechny jsou pěkně spojené. Malé zvětšení ukáže dlouhá vlákna stvořené ze stočených dlouhých molekul, umístěných v pravidelných řadách. S dalším malým zvětšením zjistíme, že lepkavý kousek svalové tkáně se změnil ve vysoce organizovaný, prakticky krystalický materiál. (Vzpomínáte si, jak jsme v 1. kapitole (obr. 5) pomocí křížového vzoru v krabici vytvořili model krystalu?)

  Struktura příčně pruhovaného svalu                   Stočená molekula

               

Jak tak neustále zvětšujeme, vidíme malé atomy vibrující ve skupinách na svých místech v oněch svinutých molekulách. Celé sekce molekul se pravidelně vlní; všechno je v neustálém, velmi rychlém pohybu. Tento vibrační pohyb nastává mnoho milionkrát za sekundu.

Pokud teď na tento kousek svalu uplatníme magnet, ihned si všimneme, že ve vlnění molekulárních částí nastala velmi lehká změna. Pokud uplatníme elektrické pole, výsledek bude podobný. Měníme vlnící se pohyb těchto molekulárních částí. Tento efekt je pravděpodobně způsoben díky tomu, že jsme lehce změnily oběžnou dráhu vnějších elektronů v atomech, které tvoří ony dlouhé molekuly.

Pojďme nyní zvětšit kousek kosti. Velmi brzy se objeví uspořádanost: vysoce uspořádané kostní krystaly vryté jako drahokamy v sítích dlouhých molekulárních provazů. Všechno vibruje. Předpokládejme nyní, že na kost použijeme elektrické pole (elektrické pole je oblast, ve které jsou přítomny elektrické síly. Takováto pole uvnitř vyvíjejí sílu na jakékoliv elektricky nabité části.). Jakmile to uděláme, krystaly změní svou délku. Okamžitě se stáhnou nebo se roztáhnou jako odpověď na toto pole. Další zvětšení nám dá lepší pohled na tento krystal: vidíme atomy vlnící se tam a zpátky jako pole zralé pšenice ovanuté větrem. Pohybují se společně a v krásném rytmu. Akustická energie teče skrze tyto krystaly.

Dále se budeme soustředit na atomy. Nejprve se jeví jako malé šeré balónky vibrující na svých místech v molekulách. Obal elektronu se tak nějak rozpustil a teď se díváme na prázdnotu. Když zvětšujeme ještě více, vidíme se hýbat něco strašně malinkatého.

Zaměříme na to, co považujeme za jádro atomu, umístěného v této prázdnotě. Pokud má hypoteticky průměr jádra atomu vodíku 1 mm, pak průměr oběžné dráhy elektronu bude asi 10 metrů, tj. poměr 1:10 000 a mezilehlý prostor je vakuum.

Když se zaměříme a dále zvětšíme vibrující jádro, zdá se, že se rozpouští. Díváme se na šerý tepot; ještě trochu zvětšení a jádro je skoro pryč. Cítíme tepot nějaké energie; zdá se, že je to vysoce pulzující místo. Ale kam se ztratila ta kost? Mysleli jsme, že se díváme na pevný kus hmoty!

No, zdá se, že skutečná realita – mikrorealita, ta, která je základem celé naší pevné, dobré reality, založené na zdravém rozumu - je vytvořena, jak jsme zrovna byli svědky, z prázdného místa naplněného oscilujícími (kmitujícími) místy! Mnoho různých polí na sebe vzájemně působí. I to nejmenší vyrušení v jednom poli se přenese do dalších. Je to vzájemně propojená síť polí, každé pulzuje ve svém vlastním tempu, ale v harmonii s ostatními, jejich pulzování se šíří přes vesmír dál a dál.

Kdykoliv se něco snaží vyrušit tato pole z jejich harmonického rytmu, nastane nepravidelnost, která se rozšíří do sousedních polí. Jakmile je zdroj vyrušení odstraněn, vrátí se zpět řádný rytmus. A naopak, když je silný harmonický rytmus uplatněn na tento matrix vzájemně na sebe působících vln, jeho harmonický vliv může vstoupit do částí systému, které mohou vibrovat „falešně“. Dá do systému větší pořádek.

Můžeme se na nemoc dívat jako na podobné rozladěné chování nějakého z našich orgánů těla. Když je na něj uplatněn silný harmonický rytmus, pak křížový vzor vln, což je určitý orgán, může znovu začít bít správně. Tohle může být princip nadpřirozeného uzdravení.

Takže tím, že jsme si udělali imaginární výlet do vysoce zvětšeného obrazu naší „pevné“ reality, zjistili jsme, že jsme našli novou skrytou realitu. Naše pevná realita se rozmělnila do velmi rychle pulzujícího matrixu energických polí, křížového vzoru vln, které zaplňují celou prázdnotu v našich tělech a ve zředěné formě pokračují dále. Také jsme viděli, že aplikací jakékoliv energie na tento matrix polí vždy nějakým způsobem ovlivní (spíše řekněme) abstraktní „hmoty“ nebo tkáně. Ať už je tato energie elektrická, magnetická, gravitační, nebo akustická, vždy nás bude nějak ovlivňovat, zdali je aplikována ze vzdálenosti nebo přímo do naší kůže.

Teď už se nemůžeme divit chování ústřic Dr. Browna z Long Islandu. Gravitační změny v zemském poli způsobené měsícem jednoduše proniká do veškeré naší hmoty, takže žádný div, že dokázaly rytmicky strhnout ústřice, aby se zavíraly a otevíraly v Chicagském čase.

Naše těla jsou samozřejmě vytvořeny z mnoha druhů tkání. Některé tkáně se budou s určitým druhém vibrací ovlivňovat lépe, než jiné. Například, určité záření pronikne do kůže v různých hloubkách. Ultrafialové paprsky ovlivní jednu vrstvu naší kůže a žádnou jinou. Neproniknou hluboko. Zvukové vlny proniknou a odrazí se od určitých tkání lépe, než od jiných. Tělo jako celek bude ovlivněno gravitačními nebo magnetickými efekty. Nezáleží na tom, jak malý je ten efekt, naše psychika na něj může odpovědět silně. Jen se podívejte při úplňku na policejní záznamy na míru kriminality nebo na případy násilí v psychiatrických odděleních v nemocnicích. V obou případech zde bude velký nárůst.

Zdá se, že úplněk bude mít nejsilnější efekt; novoluní menší, ale oba účinky jsou nad normálem. Dříve jsme se bavili o rytmickém pohybu našich těl a lebek, které pohání náš mozek nahoru a dolů. Síla, která to zapříčiňuje je mnohem silnější, než účinek vzdáleného měsíce nad našimi hlavami. Přesto gravitační efekt měsíce má tendenci jemně ovlivňovat tuto sílu, což zase velmi ovlivňuje naši psychiku. Přirozeně lidé nereagují na měsíc stejně silně. Nejsilnější efekt vidíme u vysoce emočních nebo emočně nestabilních lidí.

Pojďme se nyní podívat na pole, se kterými se setkáváme vně naše těla.

Elektromagnetické a elektrostatické pole utváří naše těla a jsou relativně silné a slouží k udržení atomů a molekul pospolu. Oslabují se, jakmile jdou ven z našeho těla. Jsme obklopeni a prostoupeni několika poli:

1) Tzv. izostatickému poli planety

2) Elektrostatickému poli vytvořenému našimi těly

3) Magnetickému poli země

4) Elektromagnetickému poli, které má velmi široký rozsah, od velmi slabých vln způsobených vyrušením v atmosféře, přes spektrum viditelného světla až po ultrafialové a vysoko frekvenční záření.

5) Gravitačnímu poli země, měsíce a sousedících planet a slunce.

6) Elektromagnetickým polím země vytvořeného lidmi; různá vysílací pole rádiových a televizních sítí.

Budeme se bavit o prvních dvou z těchto polí. Jak víte, tak naše planeta je obklopena vrstvou elektricky nabitých částí, kterou nazýváme ionosféra. Spodní vrstva ionosféry začíná v asi 80km od povrchu země. Je to nabitá vrstva a je známo, že odráží rádiové vlny. Tím pádem je vhodná pro rádiovou komunikaci kolem planety. Nás ale bude zajímat jiný účinek této vrstvy. 

Jelikož je to vysoce nabitá vrstva, vytváří se zemí tzv. kondenzátor (obr. 17). To znamená, že je zde rozdíl mezi elektrickým potenciálem mezi těmito dvěma, zemskou, která je nabita negativně a ionosférou, která je pozitivní.

Tento potenciální rozdíl je rovnoměrně přenášen podél povrchu země a ionosférou a může mít až 200 voltů/m. když stojíme na zemi, neustále se v tomto poli hýbeme, což je, abychom tak řekli, velmi „strnulé“. Znamená to, že se chová jako pevná želatina. Všichni víme, jak je taková miska s želatinou citlivá na jakýkoliv pohyb. Představte si pár zrnek usazených v této želatině. Strčte do jedné z nich a zatřepte s ní; brzy uvidíte, že i ostatní zrnka v želatině také vibrují.

Také můžeme dodat, že tyto zrnka jsou se želatinovým polem docela dobře zpárovaná. Zpárováním myslíme, že je zde dobré spojení mezi zrnkami a želatinou, takže energie přenesena mezi nimi je dobrá. Nemohou udělat ani ten nejmenší pohyb, aniž by jej želatina nepřenesla k dalším zrnkům.

Elektrostatické pole planety je jako ta pevná želatina. Když se naše tělo hýbe a vibruje, tak jsou tyto pohyby přeneseny do prostředí, včetně všech lidských a zvířecích těl této planety. Tato pole nejen že mají dopad na naše těla, ale také ovlivňují naše náboje uvnitř našich těl. Ale jak efektivní je tohle párování? Copak bez odhalení nemůžeme udělat ani ten nejmenší pohyb? Co tento párovací efekt ovlivňuje? Párování je ve skutečnosti docela dobré. To bylo ukázáno našim měřením, když lidské tělo stojí na zemi v normálních podmínkách, je elektricky nabité. Chová se jako výlevka pro elektrostatické pole a silové linie nějakým způsobem zakřiví. Ale kdyby v našich tělech byl náboj, jejich vzájemné působení by bylo silnější, nezávislé na polaritě náboje.

Ukazuje se, že naše těla skutečně mají náboj. Stále kolem sebe vytvářejí pole, tak dlouho, dokud žijí. Elektrostatické pole těla může být dnes už docela jednoduše změřeno komerčně dostupnými statickými metry. V naší laboratoři jsme vytvořili speciální zařízení, abychom tyto pole změřili (obr. 18).

Obr. 18

 

Zde je ukázka z tohoto zařízení. Můžeme měřit vyrušení vytvořené našimi těly v elektrostatickém poli (přesněji – toto pole je nazýváno elektrodynamickým polem, způsobené pohybem našeho těla). Toto zařízení je dost citlivé na to, aby bylo schopno posbírat signál asi 40 – 45cm od těla. Velké vlny jsou znovu vytvořeny hlavně reakcí těla na vychrlení krve z levé srdeční komory. Síla tohoto signálu se mění v závislosti na vzdálenosti od těla. Způsob, jakým se mění je ukázan na obr. 19.

 

 

Obr. 19

Všimneme si, že jakmile se tělo přiblíží k senzoru, je v signálu patrný pozvolný růst. Poté najednou v asi 10cm od těla vidíme prudké stoupání. Toto stoupání nastnane asi v 0,5cm pohybu senzoru. Síla signálu velmi záleží na vitalitě subjektu. Osoba překypující energií bude vytvářet velký signál, zatímco jedinec s nízkou vitalitou nebude produkovat prakticky žádný signál.

Takže – kolem těla máme elektrostatické pole. Toto pole nás dobře páruje s izoelektrickým polem planety, což znamená, že pohyby našeho těla jsou přenášeny široko daleko kolem planety. Tohle je ale přirozeně velmi slabý signál.

Vzpomeňte si nyní na diskuzi o rezonačním systému z 1. kapitoly. Vybavíte si, že když máme tzv. „nalazený systém“, skládající se ze dvou oscilátorů stejných resonačních frekvencí, a pokud jeden z nich začne vydávat signál, druhý jím bude velmi brzy také aktivován. Jinými slovy, párování mezi nimi je ideální. Takovýto systém bude odpovídat na to nejmenší vodítko a začne rezonovat.

Pamatujete také na případ kyvadlových hodin vysících na stěně, které se rytmicky vzájemně strhují. Nyní si vzpomeňte, že rezonační frekvence země – ionosférická dutina – je asi 7,5 cyklů za sekundu a to, že mikropohyb těla je asi 6,8 až 7,5 Hz. To naznačuje nalazený resonační systém. Můžeme říct, že v hluboké meditaci začne člověk a země rezonovat a přenášet energii. To se odehrává na velmi dlouhé vlnové délce, asi 40 000km, nebo kolem obvodu planety. Jinými slovy bude signál z pohybu našeho těla cestovat kolem světa asi za jednu sedminu sekundy skrze elektrostatické pole, ve kterém jsme usazeni. Takovéto dlouhé vlny neznají žádné překážky a jejich síla se přes vzdálenost nezmenšuje. Přirozeně půjde přes cokoliv: kov, beton, vodu a pole vytvořena našimi těly.

Je to ideální médium pro přepravu telepatického signálu. Dříve jsme řekli, že když přestaneme dýchat, tak rozkmit mikropohybu se zvětší asi třikrát, protože tělo jde do resonance a jeho pohyb se stává velmi pravidelným. Může se tento resonační stav nějak prodloužit?

 

Stavy meditace

Techniky prodlužování harmonického resonančního stavu jsou známy tisíce let. To jsou ony různé meditační techniky. Zpomalují metabolismus těla, takže k fungování je zapotřebí méně kyslíku. Navíc, když se někdo stane v meditaci profesionálem, tak se dýchání stává tak jemným, že nezatěžuje rezonační stav aorty. Zdá se, že se vyvine automatický proces, ve kterém plíce a bránice regulují systém srdce-aorta, takže je drží dobře nalazeným a tím pádem prodlouží rezonanci navzdory povrchnímu dýchání. Resonanční stav se tak přirozeně přenese do celého těla. Kostra a všechny vnitřní orgány se budou souvisle pohybovat v asi 7 cyklech za sekundu. Přirozená frekvence normálního těla leží v této škále. Tím pádem je zapotřebí velmi málo úsilí ve prospěch systému srdce-aorta, řídit tělo v tomto tempu. Je to podobné jako strkat do houpačky ve správný čas. Obyčejně vyskytující se destruktivní překrývání se zastaví a tělo se začne chovat stále více souvisle.

 

Za sekundu máme asi 14 dob odpočinku (rest) a 14 pohybu (movement)

 

Rezonanční stav těla se zdá být velmi klidný a blahodárný. Nedávné studie (Bloom field, Harold, et al. TM. New York: Delacorte Press, 1975; London: Allen 8c Unwin, 1976.) ukazují, že účinky meditace nejsou jen subjektivní, ale mají hodně výrazný psychologický efekt, kromě toho, že uklidňují podrásané nervy a snižují krevní tlak. Pomalu ale jistě způsobují to, čemu říkáme „zvýšení stupně vědomí“. Pro různé jedince to bude platit v různých mírách. Citliví lidé s křehkým nervovým systémem pocítí tyto efekty dříve, než ostatní. Nicméně, dříve nebo později větší procento praktikantů zjistí, že se před nimi otevírají nové a široké vnitřní horizonty, které naplní jejich životy do stupně, který si předtím nemohli ani představit. V následujících kapitolách si o tom řekneme více.

Ale zpátky k pohybu těla. Řekli jsme, že když nabité tělo vibruje, je dobře spárováno s elektrostatickým polem planety. Tato vibrace způsobuje pravidelný opakující se signál nebo vlnu, která se šíří v tomto poli.

Tento signál bude mít přirozeně tendenci strhnout jakékoliv „tělo“ vibrující v podobné frekvenci. Jinými slovy, pokud jsou v blízkosti nebo jinde na světě, jiní lidé, kteří meditují a přibližují se k této rezonanční frekvenci, budou pohnáni a v této frekvenci uzamknuti. Můžeme tím pádem říct, že jádro meditujícího těla nebo těl bude skrze elektrostatické pole planety vydávat jednoduchý harmonický pohyb nebo „zvuk“ o asi 7 Hz. Toto vyzařování strhne jiné a pomůže jim v jejich snaze o získání rezonančního stavu. Čím více těl je semknuto, tím silnější je signál. Díky různým časovým zónám okolo světa zde jsou vždy nějací rezonující lidé a udržují tento „zvuk“ v pochodu. Až se v příští kapitole podíváme na planetu, která má vědomí, zjistíme, že ji bezmezně těší mít při své melodii takovéto společníky .

 

Shrnutí

Když velmi zvětšíme naši fyzickou hmotu, pak zjistíme, že je vytvořena většinou prázdnotou pronikající oscilujícími poli. To je to, z čeho je stvořena objektivní fyzická realita.

Tento matrix oscilujících polí, což je lidské tělo, je vnějšími poli lehce ovlinitelný, ať už přirozeně, což jsou změny v nízkofrekvenčním elektromagnetickém poli vyvolanými povětrnostními vlivy, nebo změnou magnetických nebo gravitačních polí ovlivněných měsícem a sluncem; nebo může být ovlivněn umělými poli vytvořenými lidmi, jako např. vysílací pole rádiových a televizních sítí.

Naše těla vyvolávají své vlastní elektrostatické pole.

Když jsme v meditačním stavu, naše těla jsou v rezonanci s elektrickým polem planety.

 

Příště:

3. Kapitola - Morseova abeceda akce a odpočinku