Kdo má uši, slyš.

Od traumatu k extázi

24. 1. 2014 16:41
Rubrika: Nezařazené

Toto je překlad článku Jeanice Barcelo o tom, jakými těžkostmi musela během svých nezdařených těhotenství projít. Asi bych předem měla upozornit na několik věcí:

- i když příběh končí dobře, není vůbec jednoduché jej číst - uvažte proto, jestli pro Vás není vhodná krátká modlitba.

- i když příběh končí dobře, není to svědectví, ve kterém se zmiňuje o Ježíši (příběh tedy mohl skončit ještě lépe).

- autorka místy dává najevo, že Bůh je krutý a pomstychtivý - možná je to dobré k zamyšlení, proč Jej takového lidé (ne-křesťané) vnímají (ostatně se tomu budu velmi podrobně věnovat v dalších článcích a už jsem vám i dala pár indicií).

- autorka mluví o prastaré Japonské léčitelské metodě Jin Shin, kterou ale nemusíme považovat za okultní. Ne vše, co má přívlastek "léčitelské, alternativní, energetické..." musí být nutně od ďábla - je zde sice velmi tenká hranice, ale nemůžeme být slepí k tomu, že naše tělo opravdu vysílá určité signály a má své energetické pole, je jen na nás, jak toho využijeme. Ďábel si tyto znalosti přivlastňuje a zneužívá ve svůj prospěch, a navíc namlouvá křesťanům, že oni ze systému, který Bůh sám stvořil (!!!) nemohou benefitovat.

 

Prosím, čtěte i můj dodatek pod článkem.

______________________________________________________________________

 

12. května 1998 jsem prožila to nejtěžší a nejbolestivější početí za celý svůj život. Bylo to toho osudného dne, po dlouhé 53 hodinové práci se narodila moje dcera Anastasia, mrtvá. Jak vyšla z mé dělohy, její oči zůstaly zavřené, její pupeční šňůra neměla žádný pulz a nedýchala. Pamatuji se, že jsem požádala svého muže, aby mi dítě podal, abych jej zkusila přivést zpět k životu. Ale jakmile jsem se natáhla ke své dceři, okamžitě jsem zase spadla zpět do rodícího bazénku. Přechodně jsem ztrácela povědomí kvůli velkému vypětí a extrémní ztrátě krve. Technicky řečeno, málem jsem vykrvácela k smrti a vzalo mi všechny síly, abych během této hrozné scény byla vůbec při vědomí.

Ihned byli přivoláni lékaři a moje dítě se rychle převezlo na novorozeneckou intenzivní péči v Miami a umístěno na „život zachraňující“ přístroje, aby ji udrželi „naživu.“ I když byla na jejich přístrojích dva měsíce a dva dny, nikdy své oči neotevřela.

Zatímco Anastasii mrskli na NIP, já jsem byla odvezena do nemocnice v Key West, kde si pamatuji, že jsem na ambulanci dostávala tvrdou a intenzivní léčbu. Lékaři ve službě docela panikařili, protože jsem ztrácela hodně krve a ještě jsem ani nevyloučila placentu. Takže neustále tlačili, mačkali a bušili na mou dělohu s takovou silou a intenzitou, jakoby netušili, že k té části těla, na kterou bušili, také patří člověk. Hrůza celé této zkušenosti byla bolestná a neskutečná jako nic, s čím jsem se v životě kdy setkala.

Byla jsem nucena strávit v nemocnici celý týden, oddělena od svého dítěte, sotva jsem chodila, dělala jsem, co jsem mohla, abych se z toho zážitku, kdy jsem byla tak blízko smrti a té tragédie, kdy jsem porodila mrtvé dítě, zotavila. Můj muž mi přinesl fotky našeho dítěte, ale ke svému tělíčku měla připevněné trubičky a po tváři lepící pásky. Ani jsem si nedokázala představit, jak vlastně ve skutečnosti vypadá. Bylo to mé dítě? Jak se to mohlo stát? Ani nepoznám své vlastní dítě!!! Co je to se mnou? Všechno, co cítím, je tupost. Všechno, co chci, je být mrtvá.

Vzpomínám si, že zatímco jsem byla na ambulanci, dali mi anestetika. A když anestetika vyprchala, prožila jsem, jakobych spadla – hluboko – zpět do svého fyzického těla. Myslím, že alespoň na chvíli jsem skutečně musela být mrtvá, protože si zřetelně pamatuji, že jsem chtěla zůstat mrtvá. Bojovala jsem s nějakým druhem duchovních sil, křičíce „Nechci jít zpátky! Nechci jít zpátky!“ Ale síly zvenčí, zdá se, měly v této situaci větší moc a trvaly na tom, že musím jít zpátky. Bylo mi řečeno, že můj život ještě neskončil a že je ještě dost práce, kterou je nutno udělat. A tak jsem se vrátila zpátky, tvrdě narazila do svého fyzického těla, a divila se, proč jsem se k čertu vůbec narodila a co jsem si vůbec myslela, když jsem se tomu všemu upsala.

Každá píď mého těla cítila bolest a moje duše trpěla kvůli těm nejhlubším zážitkům smutku, které jsou člověku vůbec známé. Pamatuji se, že jsem ležela na nemocniční posteli, v bolestech tak velkých, které jsem si nikdy ani nedokázala představit, až když se objevil anděl v podobě lidské sestřičky. Pečovala o mě a dotýkala se mě s takovou něžností a láskou, že jsem začala hystericky vzlykat ve smutku, že jsem nikdy neměla tak vědomé pouto s pečující láskou.

Do té doby byl můj život sérií tragédií a traumat, z čehož mnoho z nich mělo mezi-generační kořeny a byly to obnovené rány z dětství. Jedna z mých hlubokých ranních zranění se stala, když jsem se narodila. Mí rodiče byli v té době mladiství, a i když se rozhodli „mít sex“, ani jeden z nich nechtěl počít dítě. Tento nešťastný začátek znamenal, že jsem musela strávit prvních devět měsíců svého života v děloze, kde jsem NEBYLA chtěná a kde jsem byla vystavena extrémně vysokému stupni emoční a fyzické toxicity – včetně toho, že moji rodiče neustále bojovali (pozn. překl. – „fighting“ – bojovali – není řečeno, jestli "jen" ústně, či fyzicky). Moje nejranější vzpomínky jsou nemilující pocity a neschopnost vzbudit lásku a tyto základní, mocné, prenatální otisky si našly cestu k mé fyziologii a mé duši. Nakonec způsobily desetiletí emoční a fyzické bolesti a přehršel nezdravých vztahů, které potvrzovali, že jsem nebyla milována. Přirozeně můj toxický vývoj následoval strašný zážitek z porodu, který byl v násilném technologickém prostředí (také známém jako nemocnice), kde se všechny energie zdály být nepřátelské k mému pocitu pohody.

Během mého narození bylo fyzicky potvrzeno, že nezasluhuji ani to nejmenší množství něhy, podpory nebo lásky od těch, kteří byli za můj blahobyt zodpovědní. Neměla jsem vůbec žádnou pomoc během svého narození, protože moje matka byla pod anestetiky a úplně bezvědomá/nepřítomná. A jak bylo tehdy zvykem, můj otec nebyl na tom místě přítomný vůbec, díky uzurpujícím doktorům, kteří cítili, že jejich přítomnost je důležitější, než jeho. Během mého vývoje nebo narození nebyl ani od jeden můj rodič schopen mě podpořit nebo mi nabídnout lásku a péči, kterou jsem potřebovala a vždy jsem se cítila, že musím tyto neuvěřitelné podivnosti přejít, abych zůstala na živu.

Od tohoto problémového začátku pochází moje životní zkušenost, ze které jsem jen těžko mohla prosperovat. Strávila jsem desetiletí tím, že jsem se neustále potýkala s nedořešenou emoční bolestí, které vedla k sérii násilných vztahů, žití ve velké chudobě, v 15 letech jsem byla závislá na práškách a drogách, také jsem měla stravovací potíže. Jako by to celé nebyla už dost velká odplata (vždy jsem se cítila vinna za to, že jsem se narodila a byla jsem přesvědčena, že jsem díky tomu zničila matčin život), také mám 30 letou historii potratů a jiných tragických konců narozených dětí – a přesto žiji v kultuře, která se snaží podobné ztráty zamést pod koberec, každá z těch ztrát mě hluboce zasáhla a vytvořila duchovní a fyzické rány, které postupem času zesilovaly.

Než mi bylo 35 let, zažila jsem všechny zmíněné problémy, stejně jako tři těhotenské ztráty (jedna z nich byla obzvláště kritická) a měla jsem neuvěřitelně temnou cestu skrze labyrint technologických „léčeb neplodnosti“. A to přes to, že jsem ve skutečnosti nikdy neplodná nebyla, vydržela jsem tyto odporné „léčby“, kvůli svému prvnímu muži, který byl diagnostikován nízkým počtem spermií, což pro nás znamenalo těžkosti při početí. Během těch 16 let, kdy jsme byli spolu, jsem úspěšně otěhotněla třikrát, dvě z těchto těhotenství skončilo potratem a třetí skončilo v pozdním stádiu interupcí našeho zmrzačeného dítěte. Naše dítě bylo počato díky kombinaci umělého oplodnění a přijímání neuro-toxických farmaceutických léků, z čehož mi obojí způsobilo neskutečnou technologickou noční můru, která pro mě, mé dítě i mé manželství, skončila hrozně.

Procedury umělého oplodnění byly bolestivé a ponižující, z léků na „plodnost“ jsem se cítila zle a měla jsem vyrážku na kůži. O několik let později jsem zjistila, že léky na plodnost, které jsem konzumovala byly důvodem, proč se moje dítě zmrzačilo a že způsobují nevyřčené utrpení miliónům rodin, které také mají zmrzačené děti.

Pokud bych tehdy chápala to, co chápu dnes, nikdy bych se nepokoušela počít dítě tímto způsobem. Naneštěstí jsem neměla žádné znalosti o tom, jak hrozivé rodící zkušenosti mě ještě čekaly, nebo jak je temné to technologicky zařízené těhotenství a porod. Snesla jsem nesmírné množství utrpení a psychického týrání jenom proto, že jsem předala své tělo a svou rozmnožovací sílu medicínské „profesi“. A to jsem udělala, protože jsem byla naučená věřit tomu, že „oni“ byli kvalifikovanější než já, aby zvládli mé těhotenství a porody a protože moje naprogramování bylo jako hypnotické kouzlo, které trvalo desetiletí a způsobilo, že jsem viděla technologické polo-bohy jako všemocné a všemohoucí.

Je také důležité podotknout, že moje katolická výchova silně ovlivnila mé volby, které jsem učinila a způsobila, že jsem předpokládala, že narození dítěte bude strašně nepříjemná zkušenost. Vyrůstala jsem ve víře, že tohle je způsob, jakým to „Bůh“ chtěl a už tak bylo dost hloupé modlit se k tomu zlému duchovnímu démonskému bohu, aby mi pomohl otěhotnět. Navenek jsem doufala, že mi přinese zdravé dítě. Ale hluboko uvnitř jsem tomu bohu vůbec nedůvěřovala a podvědomě se bála, že by mi mé dítě nenávistně vzal jako odplatu za předešlé nerozvážnosti, které jsem způsobila dříve ve svém životě. Skoro celých pět měsíců svého těhotenství jsem byla ve strachu, bála jsem se, že se stane něco strašného.

Což se také stalo, někdy během 5. měsíce těhotenství jsem prošla třetím nebo čtvrtým sonogramem – a tentokrát výsledky nebyly dobré. Vzpomínám si, že jsem seděla ve sterilním, jakoby průmyslovém, lékařském pokoji páchnoucím po desinfekci, poslouchala jsem jednoho z doktorů, který mi říkal, že moje dítě bylo těžce zdeformováno a možná by nebylo schopno života mimo dělohu. Dívám se na sonogram, viděla jsem, že moje dítě nemělo na žaludku žádnou kůži a že jeho orgány pluly okolo ve vaku. Také jsem viděla, že páteř mého dítěte měla tvar písmene „S“ – stav, který doktoři nazývají „rozštěp páteře“. Můj svět se obrátil vzhůru nohama. Cítila jsem se, jakobych spadla na zem.

Můj největší strach se naplnil a byla jsem ponechána s hrozivou představou, jestli své dítě v tomto vyspělém stádiu nechám potratit, nebo jestli jej donosím, i když bych věděla, že by jistě zemřelo, jakmile by se dostalo ven z dělohy. Zvolila jsem potrat.

Aby té hrůzy nebylo málo, moje těhotenství již pokročilo do druhého trimestru, tím pádem jsem nemohla projít „jednoduchým“ potratem. Namísto toho jsem doslova své dítě porodila a prožila traumatizující, pekelné procedury technologicky umělého vyvolání porodu, námahu prosáklou léky a porod v bezvědomí. Vzpomínám si na naprostou drzost a necitlivost lékařského personálu, když mě umístili na oddělení pro matky, kde jsem byla obklopena jinými ženami, které – prý – měly radostný porod. I když jsem věděla, že budu muset jít na potrat a že se narodí mrtvé dítě, ale že budu obklopena jinými ženami, které zdárně rodí své děti, to mi velmi, velmi přitížilo. Byla jsem v takovém stavu šoku a pod vlivem léků, že když se můj syn dostal z mé dělohy, sotva si pamatuji, že jsem se podívala na jeho mrtvé tělíčko a divila jsem se, co s ním „oni“ (jako ti nevědomí, necitliví kreténi) budou dělat.

O pár let později jsem se dozvěděla, že potracené lidské děti se používají na různé nechutné „vědecké“ (vlastně satanistické) účely a nyní můžeme zjistit, že potracená plodová tkáň se používá i do očkovacích látek, nebo pro výzkum „posílení chuti“ (vygooglujte si Senomyx a HEK 293), nebo se dokonce používají na výrobu pilulek na výdrž!!! Ani nemohu vyjádřit ten pocit, když jsem zjistila, že tělíčko mého dítěte se mohlo použít na cokoliv z těchto ďábelských věcí a ani si neumím představit, kolik bolesti muselo moje dítě prodělat, protože jsem si zvolila jej potratit.

Potraty v pozdním stádiu jsou obzvláště strašlivé, protože dítě je doslova upáleno zevnitř směrem ven. Potratář píchne silný a jedovatý solný roztok přímo do zárodečné blány a dítě spolkne a vdechne tento roztok a jeho plíce se spálí. Vnější vrstva jeho kůže se také spálí a je odstraněna a dítě se může až 12 hodin snažit a zmítat předtím, než jeho srdce přestane bít a podlehne smrti.

Opakuji, pokud bych tehdy věděla to, co vím teď, NIKDY bych své dítě nepotratila. Dovolila bych mu se narodit, aby mohl zemřít jemně, v náručí lásky. Jak je smutné, když dnešní technokratičtí bohové neřeknou ženám pravdu o tom, co se skutečně při potratech s jejich dětmi stane. Jak je smutné, že jsem byla vychovávána v kultuře, kde potrat je považován za „normální.“

Celá tahle duchovně zdrcující zkušenost se odehrála v nemocnici v Mineole v New Yorku – což bylo úplně to samé místo, kde jsem se narodila já. Tato „náhoda“, jak jsem se později dozvěděla, nebyla vůbec náhodou, ale spíše geniální pokus co se mne týče, o zopakování části svého vlastního traumatického narození, takže jako výsledek se mohly moje myšlenky dostat na povrch.

„Traumatické opakování“ je termín, kterým se popisuje lidská snaha opakovat vzory traumat stále dokola. Děláme to, ne proto, že jsme masochisti, ale protože upřímně hledáme řešení – to znamená vytvořit šťastný konec a vrátit se zpět do systému lásky. Bohužel, toto konkrétní opakování nepřineslo řešení, ale namísto toho trauma ještě více zvětšilo.

Je důležité dodatečně říct, že stejně jako já, tak i můj muž měl velký podíl na nevyřešených traumatech z porodou a prenatálního období – některé z nich se projevily během tohoto konkrétního zážitku s porodem. Víte, můj muž byl jako kojenec dán k adopci a je pravděpodobné, že jeho matka zvažovala potrat, zatímco byl ještě v její děloze – stejně jako já jsem zvažovala potrat, zatímco jeho dítě bylo v mé děloze (něco, s čím měl obrovský problém). Jeho malý počet spermií byl, bez pochyb, způsob jeho těla, jak mu naznačit jeho rozpolcenost vůči těhotenství a narození dítěte – všechno pramenilo z podvědomé části jeho nevyřešených traumat z prenatálního období, období narození a adopce. Kdyby mu byla dána příležitost vědomě uzdravit své dřívější životní zkušenosti, jeho malý počet spermií by se zřejmě vyřešil a mohl se vyhnout této epizodě s rozmnožováním.

Bohužel jsme tehdy neměli žádný přístup k terapistům, kteří se zabývali traumaty z prenatálního období a období narození, ani jsme nerozuměli tomu, co se s námi děje – a proč. Kvůli scházející podpoře, kterou jsme potřebovali, abychom mohli porozumět našim zkušenostem a uzdravit je, se naše manželství začalo rozpadat a během krátkých pár let jsme šli každý jinou cestou. (Poznámka č. 1 – viz poznámky pod tímto článkem.)

Časem jsem potkala svého druhémo muže Briana, nosila jsem v sobě strašně velké nevyřešené trauma z porodu, že zde byla jen malá naděje na to, abych mohla porodit dítě s lehkostí. Bohužel jsem nemohla porozumět tomu nebezpečí, které bylo skryto v mém nevyřešeném pytli a tak jsem, po pár měsících, co jsem Briana potkala, znovu rychle otěhotněla. Během tohoto těhotenství (mé čtvrté) jsem byla schopna zůstat ve stavu štěstí asi 14 týdnů, když se najednou zase všechny naděje zřítili poté, co jsem zjistila, že mé dítě v mé děloze zemřelo. Vzpomínám si, že jsem chodila k porodní asistentce z Long Isladnu (její jméno ji již nepamatuji, ale všem lidem bych radila, aby se jí vyhnuli) na pravidelné těhotenské kontroly, jenom proto, aby mi řekla, docela stručně, že mé dítě je mrtvé. Tato žena s mým tělem zacházela tak hrubě a mluvila se mnou o mém mrtvém dítěti tak bezcitně, že sotva věřím, že ji jiné ženy dovolily zúčastnit se jejich porodů.

Přes všechen ten smutek, který jsem prožívala a netušíc, že mi nevyřešený smutek a trauma nastavovaly fáze mých extrémně nebezpečných těhotenství a porodů, jsem brázdila dál a ten samý rok počala další dítě.

Kupodivu se mé páté těhotenství ujalo a Anastasii jsem donosila do termínu. Vyhýbala jsem se technokratickým lékařům jako čert kříži a namísto toho jsem hledala pomoc od místních porodních asistentek a nutričních expertů. Jedla jsem zdravě (vegetariánská a organická jídla), pravidelně cvičila, měla dostatek odpočinku a konzultovala tucet knih a filmů o něžném a přírodním porodu. Vzdělávala jsem se do bůhví jakého stupně, abych se připravila na přírodní porod.

Stále jsem nevnímala ten hazard nevyřešených traumat z narození a nespojila jsem si své vlastní traumatické narození a zkušenosti, které jsem v té době měla, přesto jsem byla k literatuře, která odhalovala nebezpečí technologicky zařízených porodů tajemně přitahována. Nakonec jsem začala chápat, že nemocnice byly neuvěřitelně tvrdé a násilné místo k porodu a i když moje pozornost směřovala k tomu najít ten nejněžnější způsob přivedení svého dítěte na tento svět, měla jsem silnou osobní averzi proti rození v nemocnici – i když jsem úplně ještě nevěděla proč. Můj manžel cítil přesně to samé a tak jsme se uvážněně rozhodli porodit naše dítě doma.

Během mého těhotenství jsme se několikrát snažili vyhledat dokonalou porodní asistentku, aby nás během porodu podporovala. Žádná z těch z Long Islandu mě nezaujala, a když jsem se dostala na Floridu, tak mě většina těch Floridských porodních asistentek nechtěla vzít za klientku, kvůli mému pokročilému těhotenství a mé historii s potraty a ztrátami. Jedna porodní asistentka, která souhlasila s tím, že nás podpoří (byla hlavním důvodem, proč jsme se odstěhovali na Floridu), náhle byla nedostupná, protože stát Florida zakázal porodním asistentkám navštěvovat domácí porody.

Můj muž a já jsme se snažili sami a část mě skutečně věřila, že bychom to zvládli. Navenek jsem si říkala, že jsem byla vyjímečně dobře připravená a že jsem v duchovní oblasti dosáhla stupně, kdy se nemůže nic stát. Milovala jsem svého muže, hluboce a věřila, že naše láska nás přes to přenese.

Podvědomě jsem ovšem byla naprosto vyděšená. I přes všechnu tu emoční, psychologickou a duchovní práci, kterou jsem udělala, jsem se cítila extrémně nejistá o své schopnosti porodit. A v tom nejhlubším podvědomí jsem se bála, jaký záměr pro mě a mé dítě má „Bůh“. (Poznámka č. 2 – viz poznámky pod tímto článkem.)

Na Den matek, 10. května 1998, začaly mé porodní bolesti a o dva dny později, 12. května v 13:14, se Anastasia narodila mrtvá. I když ti strůjci technologického podsvětí ji byli schopni držet „naživu“ se svými vysoce technologickými stroji a protokoly, nikdy své oči neotevřela a nikdy nedokázala dýchat sama. Trápila se dva měsíce v jednotce pro intenzivní péči novorozenců, denně byla podrobena na strachu založeným sadistickým rituálům a mučení lékařské profese a nakonec 14. července 1998 podlehla své úplné smrti. Zemřela během zmařeného chirurgickém pokusu výřezu díry do jejího krku, aby jí tam mohli dát trubičku na dýchání – proces, který technologičtí bozi nazývají „tracheotomie“. Pár let poté jsem zjistila, že tento chirurgický zákrok se na mé dceři prováděl BEZ ANESTEZIK – běžná praxe mezi lékařskými „profesionály“, kteří trvají na tom, aby děti cítili bolest.

Dívala jsem se na brutalitu protokolu jednotky intenzivní péče novorozenců jako na nápor na mou dceru den po dni. Jehly v její hlavičce, patách, pažích – kdekoliv, kam je mohli strčit – nespočetněkrát za den, den po dni. Páska, která byla opakovaně strhávána z jejího zranitelného a citlivého obličeje a poté nahrazena ještě větším množstvím pásky. Mechanické přístroje umístěne všude po jejím těle, což ji znemožnilo získat milující, pečující lidský kontakt, kůži na kůži. Trubičky nacpané jejím nosem a strčené do jejího krku, den za dnem, s žádnými léky tlumícími bolest, ale pouze paralyzujícími léky, které akorát zjednodušili práci doktorům a sestřičkám.

Anastasia cítila každičkou věc, kterou ji dělali. Paralýza znamená, že se nemohla hýbat. Ale mohla CÍTIT všechno to ohánění noži, píchání jehlami, strkání trubiček, které jí ti maniaci dělali. A její otec a já jsme se na to museli dívat, znovu a pořád dokola. Byly časy, kdy jsem pozorovala, co s mojí dcerou dělají a záblesky mého vlastního traumatického narození mi probíhali myslí.

Během těch chvil jsem ve svém vlastním těle zažívala tak hluboký zármutek, že jsem si doslova chtěla serva kůži z těla. Nejen, že bylo těžké rozeznat tu krutost, kterou jsem si sama prošla, ale pak jsem se musela dívat na ty samé odporné věci, které dělali mému dítěti a kdysi je dělali mně – no, to bylo dost na to, aby mě to dostalo na samý duševní okraj.

Během jedné pohotové zkušenosti (moje dítě bylo na hranici smrti) si vzpomínám, že jsem byla svědkem strašného stvoření, které si říkalo doktor - držel mé dítě ve svých rukou a zkoušel si dobít sebevědomí tím, že silně tlačil na to malé tělíčko mé dcery, aby demonstroval, jak ON za ní dokáže dýchat. Chtěla jsem mu vytrhnout své dítě z jeho rukou a utéct z nemocnice, ale bála jsem se, že pokud by nebyla napojena na jejich přístroje, zemřela by. Tak jsem tam stála a ptala jsem se toho doktora, jestli to je opravdu nutné, tlačit tak silně na tělíčko mé dcerky, ale šokovala mě jeho výhružná odpověď, že pokud se pokusím zasahovat, nebo budu ještě pyskovat, zavolá nemocniční ochranku. Bylo nesnesitelně bolestivé dívat se na toho člověka, jak tělo mé dcery používá k tomu, aby si zvětšil své vlastní sebevědomí a zuřila jsem, když tam můj muž tiše stál a dovolil tomu zvířeti zneužívat jeho dítě a vyhrožovat jeho ženě. To byl pro mě a mého muže začátek konce a až po pár letech – dlouho po tom, co naše manželství skončilo – jsem mu dokázala odpustit.

Přesto je to případ, který ve mně vyvolává hluboký neklid, možná proto, že je to případ, který zrcadlil ty nejhlubší stupně zranění z mého vlastního narození:

- Nevědomé, násilné mužské energie, které se k mému tělu chovají hrubě

- Používání mého vzácného těla k zvýšení jejich grandiózních osobností a jejich vlastní sebe-důležitosti

- Demonstrace bezcitnosti, krutosti a bezohlednosti k mému extrémně citlivému já

- Vystavení mě sadistickým rituálům a procedurám, které byly bolestivé, násilné a extrémně traumatizující

- Nemít žádného mocného muže (nebo ženu) k sobě, aby mě ochraňoval nebo bránil

- Nebýt schopná se bránit sama nebo odejít od zneužívání

- Být závislá na trýznitelích po celý svůj život.

Všechny tyto složky byly během mého vlastního nemocničního narození přítomny a všechny se mistrovsky přehrály během reprízové epizody s Anastasií. (Poznámka č. 3 – na konci)

Je zde ještě nespočet dalších podobností se zkušenostmi s narozením, které jsem měla jako nemluvně a se zkušenostmi, které jsem měla jako dospělá. Ve skutečnosti tady byla celá řada nevyřešených, traumatických prenatálních a rodících zkušeností, které se skrze mě zjevovaly, musela jsem být vyvolená proto, abych uzdravila celou svou rodinnou linii! Podobnosti se začaly rozpoznávat a mluvit, takže ty reprízové epizody mohly skončit a přesto, že jsem začala vnímat souvislosti během Anastasiina kratičkého života, úplně se vyjasnily až po několika letech, poté, co jsem se přestěhovala na Maui a začala pracovat s Dr. Stephanie Mines (http://tara-approach.org). (Viz Poznámka č. 4 na konci)

Po několik let jsem zůstala uvězněna ve spirále traumatu, které začalo na začátku mého života a bylo značně obnoveno šokem z narození/smrti Anastasie. Prožívala jsem post-traumatické stresové symptomy, které byly docela závažné, byla jsem bezdomovec, extrémně chudá, měla sérii násilných vztahů a byla ustavičně zoufalá a smutná. I přes všechnu svěžest a nádheru, která mě na Hawaii obklopovala a všechnu radost, kterou jsem prožívala díky znovunapojení na přírodní svět, stále jsem se většinou cítila osamocena a ustrašená, pořád jsem byla zvědavá, kdy „Bůh“ shodí další bombu. I přesto, že jsem předtím slyšela krásné new-age řeči o vytvoření mé vlastní reality snad milionkrát, přesto jsem cítila, že je něco většího, než moje vlasní „já“, kdo se tady předvádí. Vůbec jsem této energii nedůvěřovala a neustále jsem se obávala o to, co se mnou dále plánuje. (Poznámka č. 7 na konci)

Během tohoto nesmírně bolestného období jsem do svého života přitáhla tři „romantické“ vztahy, ale všechny byly násilnické a žádný mi neposkytl autentickou lásku a něžnost, kterou jsem k uzdravení potřebovala. Protože jsem byla v energetickém poli traumatu, přitahovala jsem/vyvolala jsem tři hluboce zraněné muže, kteří (z mého pohledu) neměli prakticky žádnou schopnost milovat a nezajímali se o mé trápení (moje trauma z narození se znovu aktivovalo!). I když fyzické násilí se odehrávalo jen občas, psychický a emoční kolotoč byl na denním pořádku. (Viz poznámka č. 8 na konci)

Konečně jsem potkala Dr. Stephanie Minesovou (http://tara-approach.org) a tehdy mohlo začít skutečné léčení. Stephanie mi byla nápomocna při identifikování a překonání některých nejhlubších zbylých traumat z porodu, poskytovala mi pohled na to, jak moje dřívější zkušenosti ovlivnili dospělý život. Také mi dala nástroj – japonský systém jemné energetické medicíny, nazývané Jin Shin – který nakonec byl klíčem k mé proměně. Jakmile jsem začala praktikovat Jin Shin (např. denní pečování o sama sebe), můj život se začal měnit docela rychle. Během tří měsíců tohoto pečování jsem přestala kouřit marihuanu – nadobro. (To bylo po letech zneužívání, které začly smrtí Anastasie). Během pěti měsíců se moje finanční i domovní situace začala zlepšovat. Brzy se začaly dít i další věci, včetně toho, že se utišily mé post-traumatické symptomy a zase jsem byla schopná spát! S Jin Shin jsem zjistila, že když se cítím velmi rozrušená kvůli nějakým zevním zážitkům, mohla jsem jednoduše své prsty položit na své tělo na strategické body a hle, dokázala jsem se utišit. Tato schopnost ztišit můj nervový systém byl tehdy pro ně nedocenitelný (a stále je), protože jsem zjistila, že jsem aktivována HODNĚ a opravdu jsem potřebovala nějaký nástroj, který by mi pomohl mě uklidnit. Jin Shin dělal nejen to, ale také mi kompletně změnil mé elektro-magnetické pole, pomalu mě vzal z toho víru traumat, ve kterém jsem byla zaseklá, a pozvedl mě do životních zážitků, ve kterých jsem se cítila mnohem více opečovávána a podporována.

Jin Shin mi také umožnil odpustit těm, kteří mi ublížili – ne protože jsem si prostě usmyslela, že jim odpustím, ale protože odpuštění přišlo spontáně, jak jsem šla cestou proměny. To zahrnovalo i odpuštění mojí matce (které, jak jsem uznala, bylo také vážně ublíženo) a mému manželovi Brianovi za to, že mě nebo mou dceru neochraňoval během té hrozné scény v Miamské nemocnici. Pochopila jsem, že Brian trpěl vrozenou odpovědí nervového systému, známou jako „parasympatetický šok“, takže jeho tělo a osobnost v přítomnosti nebezpečí okamžitě zmrzne. Počátek této vrozené odpovědi nervového systému pravděpodobně spočívá v Brianově obřízce, když stupeň bolesti a mučení, které je nemluvně nuceno projít během této sadistické, ritualistické, v satanismu založené „proceduře“, jeho nervový systém je nucen se vypnout, strnout a/nebo během dočasné paralýzy jen „kontrolovat“. Jelikož mu to, že jako nemluvně musel „hrát mrtvého“ dovolilo zůstat naživu, zůstala mu tato odpověď na nebezpečí na doživotí, takže Brian strnul kdykoliv, když byl konfrontován s nebezpečím.

Takže jsem nakonec pochopila to, proč Brian mě nebo mé dítě nemohl obránit – jeho parasympatetický šok se probudil v přítomnosti toho násilnického egomaniaka, který si říkal zdravotní doktor. Viděla jsem u Briana toto „zmrazení“ předtím mnohokrát, ale až poté, co jsem začala studovat efekty traumat z narození s Dr. Stephanie Minesovou, neměla jsem souvislosti, do kterých bych toto chování mohla zařadit. 

Co je zajímavé, také jsem zjistila, že Brian a já jsme protikladní. Zatímco jeho nervový systém šel zpravidla do parasympatetického režimu, můj nervový systém se zpravidla přesunul do „sympatetického, bojovného“ režimu (což mě přimělo chtít doktora prašit do hlavy, vzít své dítě a utéct!). To jsou zřetelně rozdílné mechanismy, které jsme se Brian a já naučili a začali brzy využívat (např. během životu ohrožující prenatálních zážitků a zážitků z porodu), na které jsme si časem navykly a staly se stálým zdrojem napětí v našem vztahu. Bylo úžasné, že mi konečně byla jasná ta Brianova „slabošská“ povaha a odpustila jsem mu a také moje vlastní chování mi dávalo smysl (např. můj sklon ke zkratům a to, že jsem chtěla lidi napadat) a odpustila jsem i sobě.

Jin Shin mi nakonec pomohl spojit všechny body, viděla jsem např. podobnosti mezi mým zážitkem s rozením v dospělosti a rodinný původ prenatálních traumat a traumat z narození, které v mojí rodině běží. Těchto podobností bylo nespočet a byly zcela zřejmé, jakmile jsem věděla, kam se mám podívat. Budu se snažit některé z nich tady vypíchount:

1. Moje babička z matčiny strany porodila svého chlapce, které zabil lékařský systém. Doktoři použili chirurgické kleště, aby vytáhli dítě ven a použili příliš mnoho síly, takže dítěti způsobili krvácení do mozku, což jej zabilo. Toto neuvěřitelné trauma nikdy nebylo mojí babičkou pořádně vyřčeno a uzdraveno a její vzpomínka na to tím pádem přešla na moji matku, která byla jejím dalším dítětem. Trauma pak bylo přeneseno na mně, jelikož stále zůstávalo nevyřčeno a nevyřešeno v čase, kdy jsem byla počata (byla jsem prvním dítětem své matky). Tento scénář mrtvého dítěte se během mého života odehrál několikrát, dokonce do té míry, že jedno z mých dětí (Anastasia) prodělávala mozkové trauma. (Poznámka č. 9 na konci)

2. Neuvěřitelné je, že porodní bolesti mé babičky, když čekala svého syna, který byl zabit kvůli lékařům, trvaly 3 dny. Moje porodní bolesti s Anastasií také trvaly 3 dny, na konci kterých mi bylo dáno mrtvé dítě – stejně jako mé babičce.

3. Moje matka prodělávala to, co je nazýváno „šok ztrápené dělohy (haunted womb shock – překlad ??)“ – termín, který se používá k popisu emočního a duševního dopadu na dítě, které přichází na svět v děloze, ve které je ještě nevyřešená ztráta. Moje dcera také tento šok prožila, jelikož přišla na svět skrze dělohu, která prostupovala sérií nevyřešených ztrát.

4. Porod mojí babičky byl lékařskou profesí totálně přisvojen. Porod mojí matky a ten můj byl také naprosto v moci technologických bohů.

5. Moje babička byla vážně ztraumatizována kvůli přístupu lékařů k jejímu dítěti a tomu, že mu způsobili smrt a toto trauma nebylo vyléčeno ani v době, kdy se jí narodila moje matka (její další dítě). Kvůli tomuto traumatu mou babičku naprosto zradily mateřské schopnosti a nebyla schopná zažít při porodu matky neurobiologii lásky a ani mou matku jako své dítě nerozeznala. Stejně tak, když se narodila Anastasia (poté i když se narodil můj syn), byla jsem v takovém strachuplném a úzkostném stavu, že se neurobiologie lásky nemohla aktivovat a i pro mě bylo obtížné poznat své dítě.

6. Během mého třetího těhotenství, které skončilo potratem, doktoři opakovaně během sonogramů a vaginálních zkoušek, se silou tlačili na moji dělohu. Toto násilné a surové zacházení s mým tělem se opakovalo, zatímco jsem byla na ambulanci po porodu Anastasie. Jak nesmírně smutné, když moje malé dítě trpělo tomu samému násilnickému osudu, když nejméně jeden doktor se silou a násilím tlačil na její malé bříško a hrudník, prý aby jí donutil dýchat. Je pravděpodobné, že tento typ scénáře se odehrál už předtím, při porodu mojí babičky a/nebo mojí matky. Nakonec je naprosto jasné, že nepřiměřená síla byla použita na chlapce mé babičky.

7. Moje matka vědomě přenechala své rodící schopnosti lékařské profesi, stejně jako to udělala její matka před ní. Obě ženy zvolili prožít lékařsky zařízený, lékami prosáklou námahu a technologický porod. Ani jedna z nich nikdy nezpochybnila lékařské procedury nebo techniky. Tuto rodinou tradici jsem následovala během mých tří prvních těhotenství, svobodně jsem odevzdala svou rodící sílu technokratickým bohům. Nicméně jsem se během mého čtvrtého těhotenství začala od tohoto zaříkadla osvobozovat. V době, kdy se měla Anastasia narodit, jsem už byla plně připravená mít své rodící síly pod kontrolou, ale naneštěstí mi v tom zabránila řada nevyřešených prenatálních traumat a traumat z vlastního porodu.

8. Moje babička porodila mou matku v nemocnici a moje matka mě také porodila v nemocnici. V obou případech byly matka s dcerou od sebe odděleny (běžná nemocniční praxe, která vedla k ustrašeným kojencům a smutným matkám) a byla jim odepřena příležitost, aby si vytvořily pouto. To samé trauma se odehrálo, když se narodila Anastasia. Ona a já jsme byly ihned po jejím narození odděleny, a přesto že jsem vědomě nechtěla, aby se to stalo (jeden z důvodů, proč jsem si vybrala porod doma), přitáhla jsem si tento zážitek kvůli svému nevyřešenému traumatu.

9. Moje babička nemohla své děti kojit (traumatický porod často naruší spokojené kojení), a moje matka se o to nikdy nepokusila. Moje sestra se také nikdy nepokusila kojit a i přes to, že jsem hluboce toužila kojit Anastasii, nikdy jsem ji nebyla schopná ji přiložit k prsům, protože byla připojena na přístroje. Strávila jsem několik měsíců „utvářením pouta“ s odsávačkou mateřského mléka, zatímco moje dcera strávila několik měsíců „utvářením pouta“ se stroji, které ji držely „při životě.“

Výše zmíněné je jen část seznamu, které jsem nasbírala za ta léta studování o traumatech z narození. Postupem času jsem získala dostatek informací, abych plně rozuměla dopadu prenatálního traumatu a traumatu z narození na celý lidský druh. To mě vedlo k dokončení tréninku s Dr. Stephanie Minesovou, takže jsem mohla pomoci jiným lidem, kteří trpí těmito traumaty z narození, a poskytla jim přístup k léčení, které potřebují.

Jelikož trauma narušuje elektro-magnetický systém obvodů lidského ducha/těla/mysli, věřím, že jemná práce s energií (jako je Jin Shin) dokáže vyřešit brzký šok a trauma. (Poznámka č. 10 na konci)

Jsou/byly zde další věci, které mi během mé uzdravující cesty pomohly. Jednou z nich bylo to, že jsem se naučila tančit s ohněm. To je něco, co by mě nikdy nenapadlo udělat, kdybych ještě žila v New Yorku. Nicméně, když jsem se odstěhovala na Maui, cítila jsem, že tohle dělat prostě musím. Tančení s ohněm bylo mocným prostředkem k vyjádření a přesunutí některých silných emocí, které jsem prožívala. Také mi to umožnilo znovu se spojit a najít své tělo a vyjádřit ženskou smyslnost. Tohle byla nepostradatelná část mé cesty k celistvosti.

Kmenové bubnování je také dobrým nástrojem, který - jak jsem zjistila, je neuvěřitelně uzdravující a mocný. Bubnování mi doslova umožnilo změnit své chemické mozkové procesy (něco, co jsem hrozně potřebovala, kvůli své poškozené neuro-psychologii) a znovu se spojit s prvotními instinkty a rytmem. Kdykoliv jsem se účastnila bubnování v kruhu (což stále každý týden dělám; poznámka č. 11 na konci), necítila jsem žádný stud vyjádřit svou radost a extázi – pocity, které – jak jsem zjistila, jsou směrem k mé cestě vyřešení traumat, velmi přínosné (poznámka č. 12 na konci).

Nakonec knihy Anastasia, napsané Vladimirem Megrem (http://www.ringingcedars.com), pro mě také byly při léčení a přeměňování nápomocné. Tyto knihy jsem objevila během roku 2006 a byla jsem v úžasu z té hluboké moudrosti, která v nich byla obsažena, zvláště co se týče vědomého početí a narození. I přesto, že jsem lidskou sexualitu studovala několik desetiletí a to i na univerzitě začátkem 90. let minulého století, nikdy jsem se nesetkala s takovými kvalitními informacemi, které mi byly v knihách Anastasie prezentovány. Když jsem je četla, cítila jsem, jakoby ke mně mluvila přímo má dcera Anastasia a dělila se se mnou o to, co znamená počít, nosit plod v těle, rodit a opečovávat dítě BEZ TRAUMATU!!!! To, jak věřím, je ten důvod, proč se vtělila – např. aby mi pomohla se uzdravit a připravit mě na to, abych ji přinesla do této dimenze způsobem, který jí umožní zachovat plný život, vědomě napojený na zdroj/lásku. I když už je mi 53 let a skoro před menopauzou, stále věřím, že budu mít další dítě a to bude Anastasia reinkarnovaná v LÁSCE!

Nyní se aktivně zajímám o porody, jsem informátor a někdo, kdo se stará o všechny věci, které limitují nebo maří lidský potenciál a lidskou lásku. Jsem mluvčí hnutí, které se snaží dostat porody z nemocnic a dostat je zpět do domovů. Týdně se účastním rádiové show Birth of a New Earth (Zrození nové země), která mluví o všech možných důležitých tématech, jako je očkování, geneticky modifikované jídlo, chemtrails, nukleární zbraně a radiace, dětské zneužívání, pornografie, zneužívání zvířat, technologicky zařízené těhotenství a porod, potrat a další. Nabízím soukromé sezení pro lidi, kteří se přejí uzdravit z traumat z narození/porodu a nabízím výučné semináře a učitelské kurzy, které jsou vytvořeny tak, že probudí skrytý potenciál a pomohou lidem, aby se připravili na zrození nové země.

Moje dlouhodobá vize zahrnuje stvoření celosvětových komunit, které se soustředí na vědomé početí a rodičovství. Pro více informací o této vizi a vědomého porodu, následujte prosím tento odkaz: http://BirthofaNewEarth.com/vision-for-a-conscious-birth-settlement-on-maui/

Vědomé rozmnožování a rodičovství jsou klíčové k naplnění lidské lásky – a je nezbytně nutná k znovunastolení lidské lásky jako hlavního důvodu bytí. Vědomé rozmnožování a rodičovství pokládá dětem základy k prožití života naplněného láskou a vstoupit do tého dimenze s plným vědomím jejich duchovní přirozenosti a jejich schopností.

Naše nenarozené děti čekají u brány a žádají nás, abychom připravili naše těla, mysl a ducha pro jejich plně vědomý příchod. Ti, kteří jsou připraveni udělat první krok, mě mohou kontaktovat přes uvedené webové stránky, nebo přes email [email protected]

NECHŤ JSOU VŠECHNY DĚTI POČATY, NOŠENY A ROZENY S LÁSKOU!

NECHŤ JE VŠECHNO STVOŘENÍ SVOBODNÉ!

S láskou a požehnáním všem, kteří se toto rozhodli přečíst,

Jeanice

 

 

Poznámka č. 1

Nejsmutnější skutečně je, když nedokážete lidskou lásku udržet. A rozpad lásky je přímo spojen s nejvyššími stresovými stupni a traumatem, který zažívá mnoho párů. Tyto vzory traumat začínají již v brzkém životě, kdy vysoce ztraumatizováni rodiče přivedou na svět vysoce ztraumatizované děti, které nosí ten samý otisk traumatu, které je pronásleduje po celý jejich život. Takový byl i případ Caseyho a mě (a miliony dalších) a přestože jsme oba měli vymyšlený šikovný náhradní mechanismus, který nás vedl životem (jako alkohol a drogy), naše láska nemohla přežít tento nápor temnoty, který se na nás valil, když jsme dospívali.

Poznámka č. 2

V prenatální a porodové psychologii se rozumí, že naše vnímání Boha je hluboce spojeno se způsobem, jakým jsme byli zrozeni. Stejně jako naši rodiče se nám zdáli být Bohem, když jsme ještě byli malými dětmi, stejně tak ti, kteří s námi při porodech manipulují, hrají roli Boha pro onu přicházející duši. Když se k naší zranitelnosti a citlivosti zúčastnivší našeho porodu chovají násilnicky a/nebo netečně, vytvoříme si představu Boha jako necitelného a brutálního. Tohle je samozřejmě komplikovanější, když například Židovsko-křesťanské náboženství zobrazuje Boha jako hněvivého, pomstychtivého, zlomyslného a násilnického. Jelikož moje narození bylo natolik traumatické a protože se mnou zacházeli s tak malým množstvím lásky a s bezcitností a lhostejností, když jsem přišla na tento svět, vyvinula jsem si silný smysl pro to, že „Bůh“ (tj. síla vně moji osobu, která – jak se zdálo, měla kontrolu nad mými zážitky) byl neuvěřitelně tvrdý a zlý. Takže nebylo pro mě překvapením, že mě Bůh požehnal těhostenstvím a pak je ode mě násilně vzal. Nebo že započal mé porodní bolesti na Den matek, abych si naivně myslela, že budu tento den obdarována – jen abych se zklamala v tom nejhorším smyslu - porodila až dva dny poté a dítě bylo mrtvé. Časem jsem už tušila, jak se Bůh chová a že vytváří pořád ty samé situace.

Poznámka č. 3

Některé se odehrály také v jiných oblastech mého života, např. když se manifestovaly v násilnických mužích, na kterých jsem byla finančně závislá a nemohla od nich proto odejít.

Poznámka č. 4

Zde by bylo dobré poznamenat, že pro účely mého vlastního uzdravení pro mě bylo extrémně důležité dostat se z té drsné a chaotické energie New Yorku (kde jsem se po smrti Anastasie na dva měsíce vrátila) do prostředí, které je jemné, podporující a pečující. Takže když jsem v březnu roku 2000 přijela na Maui na – jak jsem si tehdy myslela, dvou týdenní dovolenou, spontáně jsem se rozhodla tam zůstat, radši, než se vrátit do New Yorku. Nedávno jsem se dostala k nějakým malým penězům, když jsem se účastnila darovacího kolotoče (což je příběh sám o sobě – o tom snad někdy jindy) a tyto peníze mi daly odvahu zůstat na Maui a poskytly mi uzdravení na tomto ženském, pečujícím místě. Mnoho lidí, kteří na Maui žili, ostrovu říkají „Matka Maui“ a skutečně, ostrov je doslova tvarován jako žena. Když se podíváte na mapy ostrova, můžete jasně vidět ženskou hlavu, tvář, krk, prsa a torso. Také ostrov naproti Maui (Kaho’olawe) je tvarován jako fetus a oblast s vodou mezi těmito dvěma ostrovy se nazývá “Alalakeiki,”což znamená “plačící dítě.” (Viz Poznámka č. 5 níže). Legendy říkají, že dítě pláče, protože bylo odděleno od své matky (viz Poznámka č. 6 níže). Když jsem se o této legendě dozvěděla, cítila jsem hlubokou rezonanci a potvrdilo mi to, že jsem jistě byla na správném místě, abych uskutečnila své uzdravení.

Poznámka č. 5

Původní Hawaiské názvy míst, jmen (mnoho z nich bylo překryto a přeraženo Americkými zloději a okupanty Hawaiské země) často vyprávějí příběh sexuality, početí a porodu dítěte, jako např. Hakioawa (severovýchodní pobřežní místo na Kaho’olawe), které se překládá jako „lehce zlomemitelný, křehký, předčasně narozený kojenec – jak se věří, mělo příčinu v mrzuté povaze matky.“ V tomto případě je mrzutá povaha matky (bohyně země, Papa/Haumea) pravděpodobně způsobena otcem (otec nebes, Wakea), který ji podváděl a ona jej pak vzala zpátky a počala s ním a porodila jeho děti (ostrovy Maui a Kaho’olawe). Těhotenství a porod těchto ostrovů nebylo pro Papu jednoduché a legenda říká, že když čekala Maui, cítila se špatně a měla „velké bolesti“, když porodila Kaho’olawe. Papa nakonec Kaho’olawe proklela a opustila, což může vysvětlit tvrdé historické podmínky, včetně 50 letého bombování armádou Spojených států (které se rozhodly ostrov použít pro své pokusné cvičení).

Poznámka č. 6

Jeden Hawaiský příběh říká, že Maui a Kaho’olawe byli kdysi jednotní, jako jedna pevnina, ale po bitvě mezi dvěmi Hawaiskými bohyněmi (Pele a Haumea), se voda nazvedla a tak vznikly dva oddělené ostrovy. V této bitvě Pele (Hawaiská bohyně vulkánu) dychtila po dítěti a požádala Haumeu (Hawaiská bohyně porodu/narození dětí) o pomoc a požehnání. Haumea ale Pele odmítla pomocti, protože věřila, že Pele je příliš nestálá a nebyla by dobrou matkou. Pele byla Haumeiným odmítnutím požehnat jí dítětem rozčílena a tak způsobila zemětřesení a vulkanické erupce a Haumea pozvedla vody, aby její oheň uhasila.

Poznámka č. 7

Více informací o této verzi "reality" viz Busting Loose from the Money Game od Roberta Sheinfelda.

Poznámka č. 8

Měla bych zde zmínit, že před narozením/smrtí Anastasie jsem měla vztahy s velmi milujícími muži. Oba mí manželé byli milí, pečující, oduševnělí. Až teprve po traumatických epizodách s Anastasií jsem začla přitahovat násilí od mužů. Bylo to, jakoby mé vedení dostalo zkrat a to způsobilo, že jsem přitahovala/vytvářela násilí a pletla si jej s "láskou".

Poznámka č. 9

Je pro mě nyní důležité, abych se s vámi podělila o nové kousky informací, které jsem nedávno načerpala. Zaprvé si prosím přečtěte následující článek, který aktivoval mé hluboké, niterné vědomosti o zákeřné povaze mezi-generačního traumatu (např. proces ve kterém děti ponesou/zdědí nevyřešené vzory jejich rodičů - pokud, samozřejmě, jejich rodiče si tyto vzory neuvědomily a nedopracovali se k jejich řešení) a jak je to spojeno s traumatickým opakováním (např. nevědomé, nevyřešené trauma bude mít tendenci se zopakovat a obnovit v další(ch) generaci/cích, protože se snaží přinést trauma do povědomí a vyřešit jej).

http://www.albany.edu/news/release_7208.php

(Krmení z láhve simuluje ztrátu, matky, které kojí, zpravidla nemívají tak velké deprese, jako ty, které krmí z láhve)

 

Tady je pohled na to, jak se může znovu-odehrát  mezi-generační trauma:

Moje babička porodila chlapce, které bylo zabito lékařskými "profesionály,". Dítě vytáhli lékařskými kleštěmi s takovou silou a intezitou, že mu způsobili krvácení do mozku a dítě zemřelo.

Věřím, že moje babička se nikdy nepropracovala skrze tento smutek a ztrátu (obviňovala se, že její dítě bylo "příliš velké", namísto toho, aby se dozvěděla něco o brutalitě doktorů a násilí, kterému byla ona i její dítě během porodu podrobena.) Jelikož moje babička nikdy nevyřešila tuto ztrátu a moje matka byla jejím dalším dítětem, moje matka nesla vzpomínky nevyřešeného smutku spojeného s narozením dítěte, který se, jak jsem zrovna zjistila, odehrál, když porodila své vlastní děti. "Volba" mé mámy mě nekojit (ani mou sestru a bratra), byl podvědomý způsob zopakování neurobiologie smutku a ztráty, které její matka prožívala při rození. Páni! Tohle je úžasné.

Moje matka, která následovala po stopách své matky, se nikdy nesnažila zpracovat nebo vyřešit tento smutek spojený s porodem, takže byl přenesen na mě (stejně jako na její další děti).

Znovu jsem vytvořila tu samou neurobiologii smutku a ztráty tím, že jsem měla několik potratů (a dalších tragédií spojených s porody) a nakonec jsem porodila plně donošené, mrtvé dítě.

Moje sestra znovu vytvořila tento smutek tím, že "si vybrala" mít zcela lékařský porod, indukovaný císařský řez, atd.

Podávání léků během porodu jako je pitocin - tj. syntetický oxytocin - doslova znamená, že neurobiologie lásky se při porodu matce neaktivuje, jelikož její mozek nebude produkovat přírodní chemikálie lásky, pokud/když je její syntetická náhražka zavedena do systému. Namísto toho se aktivuje neurobiologie smutku.   

 Moje sestra nikdy svou dceru nekojila.

Děti mého bratra nikdy nebyly kojeny. Páni! Rodokmen traumatu je ohromný.

Dobrá zpráva je ... KONČÍ TO SE MNOU!!!! Nyní jsem si vědoma původního zranění, což umožňuje rodokmenu traumatu, aby skončil. Odteď jakékoliv dítě, které se skrze mne narodí NEbude odsouzeno k tomu, aby trpělo tím samým zraněním.

Požehnaní jsou ti, kteří chtějí vyléčit svůj rodokmen.

Prosím, podívejte se na úryvek z výše zmíněného článku, který ve mně spustil velkou jednotu. Je to naprosto úžasné

"... Podle nové teorie, kterou navrhl na Univerzitě Albany evoluční psycholog Gordon Gallup a jeho kolegové, je rozhodnutí krmit z láhve stejné, v matčině duši, jako truchlení nad ztrátou dítěte. Přinejmenším se tak chová tělo ženy, které odpovídá na absenci sajícího kojence jejích prsou bezprostředně po úspěšném porodu. Brzy vyjde v Lékařských hypotézách článek, kde autor dokazuje, že krmení z láhve simuluje znepokojující dědičné okolnosti smrti kojence: volba nekojit zabraňuje a/nebo přináší všechny procesy ohledně kojení ke konci. Po většinu lidské evoluce se absence nebo brzké ukončení kojení způsobilo potrat, ztrátu nebo smrt dítěte. Takže stupeň základní biologie matčiny volby krmit láhví nevědomě simuluje ztrátu dítěte..."

Poznámka č. 10

Kraniální (lebeční) posvátná terapie mi také velmi pomohla a doplnila jsem si kurz u Rebeccy Goff, která praktikuje aquakraniální terapii - tj. kraniální posvátnou terapii v oceánu. A také doporučuji práci Eleny Tonetti (www.birthintobeing.com), která vytvořila nádherné video nazvané "Birth As We Know It/Porod, jak jej známe" a nabízí workshopy a lekce, které jsou pro znovu vytvoření vzorů porodu/narození velmi nápomocné.

Poznámka č. 11

Na Maui, na pláži Little Beach se každý týden v neděli večer sešlo tucet bubeníků, tanečníků a tanečníků s ohněm (stejně jako stovky diváků), aby sdíleli svou radost a vášeň. Je to jeden z nejintenzivnějších autentických kmenových zážitků, jaký můžete na Maui zažít a je to jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla zůstat na Maui, namísto toho, abych se vrátila do New Yorku.

Poznámka č. 12

Strašně prospěšné pro mou reorganizaci chemie v mozku, bylo také plavání v oceánu s delfíny a velrybami, jelikož tato stvoření vydávají zvukové vlny, které mění neurologické impulzy lidí. Když jsem se přestěhovala na Maui, stala jsem se nadšenou plavkyní v oceánu a s těmito stvořeními jsem se mnohokrát setkala.

 

 ____________________________________________________________________

 

Je to nesmírně bolestný příběh, ale uvádím jej zde, aby i vy jste si mohli uvědomit případné souvislosti ve vašich životech. Blaze těm, kteří se dokáží poučit ze zkušeností jiných, aby ji pak sami nemuseli prožívat.

Jeanice Barcelo má mnoho co říct, proto můžete čekat další příděl informací, o kterých se zde moc nemluví...

Byla bych ráda za to, kdyby i u nás byly takovéto poučené porodní asistentky a navíc - křesťanky. Kam se všechny poděly? Vždyť je to jeden z našich úkolů, abychom se milovali a rozmnožovali - V LÁSCE! Jak jsme mohli dopustit to, o čem autorka píše?

 

P.S. Prosba z minulého článku o to, abyste se sami vyjádřili k obřízce, stále platí!

 

Zobrazeno 2347×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz