Kdo má uši, slyš.

Děti si pamatují své narození

30. 1. 2014 15:07
Rubrika: Rodina

Převzato:

 

http://belliesbacksbabies.com/2013/10/20/babies-remember-the-birth-story/?preview=true&preview_id=509&preview_nonce=3e0e91d604

 

"Celý den jsem měla husí kůži z toho, jak mi moje malá holčička odvyprávěla její zkušenost ze svého narození.

Takhle vypadala naše konverzace, když jsme po nakupování vysedly z auta:

Slečna, 3: „Mami… děti nepřicházejí na svět z krku.“

To je náhoda!

Já: „Ano, správně.“

Slečna, 3: „Přišla jsem z tvého bříška.“

Vždy láskyplně mluvila o tom, jak byla v mém bříšku.

Já: „Líbilo se ti, když jsi byla v mém bříšku?“

Slečna, 3: „Jo, milovala jsem to!“

Já: „Když jsi přišla na svět, byla jsi připravená?“

Pár týdnů před termínem jsme se ptali, jestli by nemohlo dítě přijít na svět den po určeném termínu, protože na ten den připadá v Austrálii státní svátek a dělali jsme si legraci, že by bylo fajn mít vždy narozeniny na státní svátek. Ten den se také narodila.

Slečna, 3: „Ano, byla jsem připravená, mami.“

Jsem ráda. Jsem ráda, že byla připravená a necítila se pod tlakem nějakých vnějších vlivů.

Stále jsem vybalovala věci z auta a pak jsem se náhle zastavila. Z nějakého důvodu jsem cítila, že půjdu ještě dál… tohle byla ta nejdelší konverzace o jejím narození, jakou jsme kdy měly.

Věděla jsem, že si ze svého narození pamatuje hodně. Den předtím, než se narodil její bratříček si vzala panenku, postavila ji tím správným směrem na to samé místo doma, kde se sama narodila a chodila sem a tam, zatímco usměrňovala dítě, stejně jako jsme to dělali spolu v poslední fázi porodu. Když se dítě narodilo, sedla si na pohovku, stejně jako jsem to udělala já a položila si to dítě na svou hruď a přitáhla jej k prsům, stejně jako to udělala ona, aby se mohla poprvé nakojit.

Tehdy jí bylo teprve 20 měsíců. Dívala jsem se na ni v úžasu, oněměla jsem. Věděla jsem, čeho jsem právě byla svědkem. Skoro jsem chtěla se na to znovu pomalu podívat.

Podívala jsem se na ni zeptala se jí, jestli si pamatuje své narození a moje oči zůstaly otevřeny dokořán, když odpověděla „Ano!“ Cítila jsem se s ní naprosto úžasně a hluboce spjata. Udělaly jsme to spolu. Já jsem pracovala zvenku a ona zase zevnitř, dělaly jsme takový náš malý rodící tanec. Jít jí naproti byla týmová práce. Co mě na tom při pohledu bylo, že z jejího pohledu zevnitř dělohy věděla přesně všechny pozice a pohyby, které jsem dělala, do toho nejmenšího detailu. Když jsem viděla takové uvědomění a vzpomínky, úplně mě to dostalo.

Takže, když jsem teď byla OPRAVDU zvědavá, co si ještě pamatovala, pokračovala jsem v konverzaci.

Já: „Pamatuješ si toho hodně ze svého narození?“

Slečna, 3: „Ano“ řekla s chvěním ve svém hlase, plná pocitů se na mě podívala a řekla, „měla jsem potíže přijít na svět.“

Fíjo… tohle jsem nečekala… Trochu jsem se zarazila. Ano, měla problém se dostat na svět. Měla jsem dosti prodlouženou tlačící fázi s mnoha neefektivními kontrakcemi poté, co jsem se vysílila v první části, kdy jsem se rozšířila na 10 cm skoro ihned.

Já: „No, to je pravda. Měla jsi problém dostat se ven, co jsi tehdy cítila?“

Slečna, 3: „Cítila jsem se uvízlá. Ti lidé tam příliš hodně mluvili“ řekla, opravdu plná pocitů a s chvějícím se hlasem.

Vypadala ustrašeně, když na to vzpomínala.

Já: „Bála jsi se?“ Podívala se na mě s ronícími slzami.

Slečna, 3: „Ano, bála jsem se. Nechtěla jsem jít ven. Chtěla jsem, aby přestaly mluvit. Nemohla jsem jít ven, když tak mluvily. Byly příliš hlasité.“

To mě úplně dostalo. Ona si vzpomínala. Vzpomínala si na detaily.

Cítila jsem, že moje srdce bije rychleji, můj žaludek se trochu stáhl, moje oči se rozšířily. Vždycky měla zvýšenou citlivost, zvláště na zvukové podněty.

Měla jsem prodlouženou druhou část porodních bolestí. Skutečně měla problém vyjít ven. Právě v důležité chvíli při těchto bolestech přišla docela chaotická a opravdu otravná porodní sestřička. Neustále mluvila, křičela na mě „Nepromarněte další kontrakce“ když jsem se své dítě snažila uklidnit namísto toho, abych ho do něčeho nutila. Právě ke konci na mě vykřikla „Dostaňte to dítě ven. MUSÍTE TO DÍTĚ DOSTAT VEN.“ Nebylo to to, co bych nazvala profesionálním přístupem při porodu a nepomáhalo to dítěti k mírumilovnému příchodu! Bylo to, jako by si vůbec neuvědomovala, že na celý výsledek mohla mít vůbec nějaký vliv.

Můj syn nás přerušil a tak ta konverzace skončila. Páni, páni, páni! Jenom asi pár týdnů před tímto rozhovorem se naší dceři vynořily traumatické vzpomínky na čas, kdy byla na zemi první týden ještě jako novorozeně. Poté, co jsme slyšeli její další vzpomínky, jeden přítel podotknul, že „Toto (3 roky) je klíčový věk, kdy si na některé věci vzpomínají docela jasně.“

Později toho večera znovu začala mluvit o čase, kdy ještě byla v děloze a přitulila se ke mně do náručí.

Slečna 3: „Kopala jsem tě do bříška“ řekla a ukázala svůj dvojitý kop, zatímco u mě cukrovala.

To je zvuk, který jsem předtím slyšela už mnohokrát, když předstírá, že je malé miminko.

Já: „Já vím. Bavilo tě, když jsi nám kopala přes mé bříško na ruce.“ Pak znovu zvážněla.

Slečna, 3: „Mami, nelíbilo se mi, jak tak hodně mluvili. Byli příliš hlasití, bála jsem se jich. Nechtěla jsem jít ven. Chtěla jsem, ať přestanou.“

Já: „Já vím, zlatíčko.“ Řekla jsem a přitáhla jí více k sobě. „Taky se mi to nelíbilo. Taky jsem chtěla, ať přestanou. Víš, že jsem je požádala, ať přestanou?“

Slečna, 3: „Vím, že ano, mami.“ Tehdy jsem byla v té konečné fázi porodních bolestí, kdy ztratíte schopnost mluvit.. Utišila jsem je silným a přímým gestem rukou, což nakonec uprostřed intenzivních kontrakcí pomohlo. BUDETE PROSÍM ZTICHA křičelo moje tělo! Ve skutečnosti jsem cítila úlevu, když si uvědomila, že jsem se jí snažila pomoct, aby se znovu napojila a šla znovu do toho. Bylo to, jako bych s ní ztratila kontakt, zatímco ta druhá porodní sestřička pokračovala a bylo tam tolik rozptylování. Věděla jsem, že jsem dělala, co jsem mohla, ale bylo pro mě důležité říct své dceři, aby věděla, že jsem se opravdu snažila.

Teď už jsem byla obzvláště zvědavá na to, kolik mi toho může ještě říct. Byly jsme ve víru vzpomínek na porod/narození!

Já: „Pamatuješ si jiné hlasy, než jen můj nebo tátův?“

Slečna, 3: „Byly tam dva. Jeden byl od té paní ze schůzek.“

No teda! Měla pravdu. Ta první porodní asistentka u porodu u nás doma dělala všechny mé předporodní vyšetření, když jsme se rozhodli počít dítě doma s podporou z nemocnice.

Já: „Obtěžovaly tě ty hlasy těch paní?“

Slečna, 3: „Jenom té jedné, mami. Ne od té paní z těch schůzek. Té druhé paní.“

Páni!! Nečekala jsem, že bude schopná rozlišit takové detaily. Věděla jsem, že to obtěžovalo mě, ale nevěděla jsem, kolik toho, co se dělo, registrovala také ona, kromě hormonálních a smyslových efektů s měnícími se kontrakcemi.

Já: „Ano, já vím. Také mě obtěžovala, víš, byla jsi velmi statečná, že jsi přišla na svět.. a nakonec jsi tam došla. Ale vím, že je to těžké. Byla jsi úžasná!“

Moje holčička udělala úžasnou práci v příchodu na tento svět. Nevěděla jsem to, do té doby, kdy byla v mém bříšku, ale měla velmi krátkou pupeční šňůru a opatrně se propracovala, aby bezpečně našla východ.

Jak ohromující konverzace, kterou jsem měla s 3,5 letým dítětem! Když vám to vyprávím, mám zase husí kůži.

Výzkumy ukazují, že všechny děti registrují své zkušenosti v děloze a během narození, nicméně ne všechny batolata mají tu možnost projevit nebo říct svůj příběh. Některé děti si, zdá se, uchovají tento stupeň povědomí a vzpomínek a jsou schopny je popsat. Ale mnoha lidem jsou tyto nejranější vzpomínky potlačeny. Vzorové knihy od Thomase Vernyho The Life of the Unborn Child a od Dr. Davida Chamberlaina Windows to the Womb, dokumentují úžasné porozumění dětí a mnoho dalších podobných příběhů.

Bylo to docela udivující, že naše malá holčička začala sdílet své nejranější zkušenosti svými vlastními slovy. Velmi hluboce a mocně nás to spojilo.

Slyšet, jak vypráví o svém narození mě naučilo dívat se na těhotenství a porod novýma očima. Skutečně jsem si uvědomila, že i u zdánlivě klidné a pokojné porody (můj se vyvíjel docela dobře do té doby, kdy jsem na konci začala tlačit), mohou mít děti úplně jiný pohled na to, co pro ně bylo těžké, aby si prorazily cestu ven. Nemůžeme takto zaujati dělat závěry o jejich zkušenosti.

Co mi příběh mojí dcery připomněl je, že to, co děláme dětem a jejich maminkách během těhotenství a při porodu má HODNĚ velký význam. Všechno se vstřebává. Všechno se uchovává. Každé působení je příležitostí pro vytvoření pozitivní zkušenosti a vytvoření pozitivní láskyplné stopy.

Pro ty z vás, kteří se ptají na to, jak začít rozhovor s vašimi nejmenšími, navrhuji, abyste vytvářeli mnoho příležitostí, kdy se s těmi malými s láskou spojíte. Namočte si prsty na nohou do vody! Zajímejte se o to, jaké to bylo pro ně. Otevřeně se ptejte na jejich zkušenosti a uvidíte, co vám řeknou. Možná budete překvapeni!“

….

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz